Živelné období hasičské činnosti

Oheň je živel, který provází lidstvo od pradávných let. Zpočátku byl člověku jeho velkým pomocníkem, neboť jej chránil před dravou zvěří či mu pomáhal při úpravě stravy, vytváření bronzových či železných zbraní a nástrojů nutných pro pěstitelství a pro rozvoj řemesel. Ohňové plameny vždy nesloužily jen k dobru člověka, ale naopak. Stávaly se nejjednodušším prostředkem k potírání lidstva a jeho majetku ve válkách už od dávných dob. Co lidských slz pokropilo dílo ohňové zkázy, co tragedií přinesl lidstvu zrádný živel, když se vymkl jeho kontrole!

Nezkrotné ohně řádily i na Bakovsku odnepaměti, zvláště v druhé polovině minulého tisíciletí. Radní městečka připravili různá pravidla, podle kterých bylo malé sídliště chráněno před požárem. Domy musely být vybaveny hasičskými háky nasazenými na dlouhých tyčích, které spolu s žebříky byly uloženy pod doškovou střechou domu, aby byly ihned dostupné. Sloužily ke strhávání slaměných došků nebo šindelů ze střech tehdejších chalup a stodol, aby se zabránilo k šíření plamenů. U domů byly též připraveny putýnky a různé džbery sloužící k hašení požárů vodou. Na Zbábě byly vybudovány haltýře z dřevěných roubených trámů za účelem zadržování vody, tolik potřebné při hašení. V Bakově požár zasáhl vždy skupinu domků, jež bývaly postaveny těsně vedle sebe z důvodů nedostatku stavebních míst. Nedochovaly se žádné zápisy z doby středověku, protože je pohltil mohutný požár z dob třicetileté války. Jsme odkázáni na bakovský městský manuál, který potvrzuje, že „Bakov vyhořel skrze Švejdů L.P. 1643 do gruntu, kostel, fara, škola, rathaus, zvony se rozlily.“ Stalo se tak v pátek 22. května toho roku. Z chudých obyvatel se stali úplní žebráci.

V roce 1775 postihla město další ohňová pohroma. Dne 23. května vypukl požár v domě č. 97 truhláře Jana Hauznera. Rozšířil se na další vedlejší domy v Bělské ulici. Zasáhl i sousední dům č. 96, jenž náležel V. Rejnartovi, u kterého bydlel kantor a skladatel J.I. Linek, jemuž shořel veškerý notový archiv. Ukrutnému živlu podlehla i budova staré radnice, která stála na rohu náměstí a Bělské ulice. (Dnes zde stojí dům p. MUDr. Dvořáka. Tehdy sahalo náměstí na severozápadní straně až za nynější přední řadu domů.)

Ani v dalších desetiletích požárů neubývalo. Radní kladli důraz na prevenci. Obyvatelstvo bylo vyzýváno, aby střežilo město každou denní i noční hodinu a aktivně se zapojilo do hašení požáru, popřípadě už předem zamezilo jeho vzniku. V roce 1817, kdy stál v čele města purkmistr Václav Stiebic a obecní starší Jan Reinart, se rozhodli s radními Janem Kettnerem a Janem Kulštrunkem o zakoupení hasičské stříkačky. Dne 30. června 1818 dovezli do Bakova dokonce dvě nové stříkačky z Haidy (Nového Boru). Obě stály 2000 zlatých. Na jejich zakoupení se tehdy podílel blíže neurči tou sumou jakýsi setník Sviedecský (Švédský). Oba stroje byly vahadlové. Starší pocházel z roku 1813, mladší z roku zakoupení. Stříkačky byly uloženy do kolny za radnicí. K ohňům byly dováženy párem koní nebo volů. Obecní rychtář vypracoval systém služeb majitelů potahů, aby mohly být stříkačky včas dopraveny k ohni. Tento způsob vyhovoval po několik desetiletí. Ani v jiných městech v Čechách neexistovala jiná organizace likvidace požárů. K obsluze se využívalo především mistrů kovářů a zámečníků, k nimž se přidávali pomocníci z řad ostatních občanů.

Nejvíce záznamů o požárech se dochovalo z 50. až 70. let 19. století, kdy už byla vedena obecní kronika i letopisy Jana Velicha. Dne 10. dubna 1847 lehla popelem radniční stodola i s jarmarečním nářadím. Oheň pohltil i sousední Kubertovu stodolu (dnešní zbrojnici).

V roce 1852  byl ustanoven obecní ohenní dohlížitel, o jehož činnosti nejsou žádné bližší informace. Zřejmě šlo jednak o to, že vykonával funkci preventivní (stav komínů, voznic, ručního nářadí, žebříků), jednak přijímal  hlášení o požárech a odpovídal za zprovoznění stříkačky. Prvním ohenním dohlížitelem byl určen Jan Netopil, osoba s příznačným jménem. Podle kronik se zdá, že požárů v městečku ubývalo, nikoliv však v sousedních obcích. Dne 10. prosince 1854 na pouť svaté Barbory, kdy se vedlo procesí ze hřbitovního kostela do dolního chrámu a poutníci se právě rozcházeli do svých domovů, vypukl požár v Horkách u rolníka Pánka. Je zřejmé se, že bakovská stříkačka přijela i tam. Vyhořelo jen Pánkovo stavení.

Další požár zaznamenávají kroniky až 1. října 1857, kdy ohni podlehla první tři stavení na levé straně od vjezdu do města ve směru od Trenčína. Požár vypukl z neznámých důvodů ve stodole domu č. 2 Josefa Krejbicha a rozšířil se na sousední stodolu a dům č. 1 Františka Koloce. Od Krejbichů plameny napadly sousední stavení č. 3 Augustina Fibigera, který byl z nich jako jediný pojištěný. Dobrovolníci zorganizovali rychlou pomoc. Vodu k ohni dováželi voznicemi, z nichž stříkačky nasávaly vodu hadicemi. Tehdy přijely na pomoc i stříkačky ze sousedních obcí.

Časté používání stříkaček při likvidaci požárů i v sousedních vesnicích způsobovalo jejich velké opotřebení. Jen na Malé Bělé hořelo v roce 1862 dvakrát. Dne 15. září před polednem vypukl požár v baráčku M. Kešnera a celý jej  brzy obrátil v popel. Při velkém požáru 20. prosince 1862 v téže obci, kde po poledni vypukl oheň u Václava Pokorného na pronajatém statku od Jana Stránského, se bakovská stříkačka vážně porouchala v průběhu udolávání požáru. Shořela stodola a chlév, obilí k mlácení, sláma a hospodářské náčiní. Nájemci nezbylo nic ke krmení dobytka a k vlastnímu živobytí. Ihned po Vánocích 28. prosince se místní řemeslníci pustili do opravy této původní stříkačky z roku 1817. Staré lyžiny byly nahrazeny novými, bylo pořízeno nové měděné dno ke kotli, klempíři vyměnili vadné pokličky do pump a též vmontovali do zařízení nové ventily (špunty). Na opravě se tehdy podíleli zámečníci Josef a František Velichové, kolář Josef Turek a kovářský tovaryš Kristian Turek. Opravu řídil Jan Velich. Dne 10.ledna 1863 byla generální oprava stříkačky dokončena a ihned byla provedena zkouška její účinnosti. Vytáhli stroj před Fibigerovu kovárnu č. 11 na náměstí, aby vyzkoušeli její dosah. Proud vody dosáhl „od Fibigerových dveří přes celý hřeben radnice až na její věž.“ Celková suma za opravu dosáhla 65 zlatých a 58 krejcarů vídeňského čísla.

Generální zkouškou opravené stříkačky se stal velký požár v Ptýrově 17. ledna 1863, kde se stříkačka vyznamenala. Bohužel se nepodařilo zachránit čtyři statky a kovárnu po levé straně při vjezdu do obce. Stodoly byly však včasným zásahem hasičů ochráněny před ohňovými plameny. Daleko větší požár vypukl 23. dubna  roku 1865 v domě č. 11 u Augustina Fibigera na náměstí. Jeho ohniskem byla kolna mezi domem a maštalemi. První byl u požáru v 5 hodin ráno Fibigerův čeledín. Postavil se okamžitě proti plamenům, ale oheň se mu zlikvidovat nepodařilo. Ohnivé jazyky přešly na domovní stavení, dále na stodolu, z ní na radniční stodolu a kolny, zároveň i na sousední stavení Josefa Turka č. 160. V rohu náměstí zachvátily plameny ještě stavení č. 12 Františka Turka. Vítr hnal ohňový živel dál po domech jižní strany náměstí. Sežehl Kubertovo stavení č. 9, sousední dům č. 8 Vincence Fibigera, č. 7, Františka Duky, menší Kuttinovo stavení č. 6. Za velkého přispění venkovských lidí se nebezpečný živel podařilo udolat za domem č. 5 (Jiří Kettner), kde shořely maštale. K požáru přispěchaly na pomoc kromě místních stříkačky z Mnichova Hradiště, Bosně, Valečova, Kněžmostu, Studénky , Velké Bělé, Josefova Dolu, Kosmonos a Boleslavi. K ohni dorazily voznice plné vody z Malé Bělé, Nové Vsi, Dolánek, Bítouchova, Zvířetic, Dalešic, Bradlce, Chudoples, Horek, Násedlnice, Bud, Veselé a z panských dvorů Studénky, Zvířetic a Hněvousic. Jejich účast svědčila o dobrých vztazích mezi obcemi a zřejmě už zaběhnuté vzájemné pomoci. Důkazem je to, že obce, které neměly stříkačku, pomohly bez vyzvání voznicemi, které přistavovaly před hořící objekt. Hadice nemohli ještě na větší dálku od vodního zdroje používat, protože vahadlové stříkačky neměly takovou výkonnost, aby zmohly vodu nasát, anebo se voda nenacházela na dosah.

Při velkém požáru 14. srpna 1864 v Dalešicích byla opět nasazena velká bakovská stříkačka. Při hašení tří statků se však vážně porouchala, a tak nemohla být použita v další likvidaci požáru. Bohužel shořela tři zemědělská stavení: Fiedlerovo, Kyselovo a Hašlarovo. Jan Velich, agilní občan bakovský, se okamžitě vypravil pro koláře do Kosmonos, který stroj opravil do tří dnů ke spokojenosti místních obyvatel. Oprava tehdy stála 24 zl. a 77 kr. a byla uhrazena z obecních prostředků.

V březnu 1865 hořelo i ve Veselé, kde oheň zhltl tři baráky na levé straně při cestě od  Bakova. Dne 29. srpna téhož roku shořela Čapkova (Čapíčkova) chalupa na pravé straně přímo proti pohořelým. Dne 4. září téhož roku vyhořely špýchary u sedláků Píče a Čecha v Malé Bělé. Díky rychlému zásahu a silnému větru, který vál směrem od luk, se podařilo ostatní části obou hospodářství zachránit. V následujícím roce 1866, kdy se přes náš kraj přehnala prusko-rakouská válka, ničil oheň selská stavení v Bradlci, Bítouchově, Maníkovicích, Chudoplesích, Podhradí, Násedlnicích a Bosni. Největší požár postihl Maníkovice, kde vyhořelo o posvícení 1866 celkem sedm stavení, a Chudoplesy, v nichž se ohni neubránila tři selská stavení vlevo ve směru od Trenčína (Fiedlerovo, Bartošovo a Mocovo.) O účasti bakovských hasičů na likvidaci požárů v tamějších obcích nejsou žádné informace, avšak předpokládáme, že se též likvidace požárů zúčastnili, neboť vzájemná pomoc vyplývala z křesťanské solidarity, jednak z tradovaného nařízení bývalého patrimoniálního úřadu.

Starost o udržování stříkačky schopné okamžitému provozu si vyžadovala neustále stroj kontrolovat a udržovat v činnosti. Bylo nutné nahrazovat vadné díly. Dne 1.května 1867 si město pořídilo nové hadice (šlouchy) o délce 75 loktů v ceně 48 zlatých rýnského čísla. Zásilka byla zaslána z moravské továrny v Čechách pod Košířem.

V polovině srpna 1868 se začal přestavovat haltýř (nádrž na zadržování vody) na Zbábě přímo pod zahradou Jana Velicha č. 95. Původní nádrž se vyhloubila do tvaru čtverce a ze všech stran se vyztužila dřevem. Zároveň se k ní upravila cesta, jež byla vyštěrkována hrubým kamenem.

V roce 1868 nebylo v okolí požáru, aby se na jeho likvidaci nepodílela bakovská stříkačka. V noci 19. května pohltil velký požár sedm selských a chalupnických stavení na pravé straně při vjezdu do Ptýrova. Vyhořela tak celá pravá strana. V červnu zcela lehlo popelem Reslovo stavení v Chudoplesích (poslední stavení vlevo při silnici ke Kosmonosům).

Pomoc Bakovských při hašení  nežádoucích požárů ve svém okolí bývala výrazná. Při likvidaci nejrozsáhlejšího požáru 5. září 1869 v samotném městě se však nejvíce museli spoléhat na pomoc venkovských obcí. Tehdy vypukl oheň v podvečer ve stavení č. 100 v Hradišťské ( Žižkově ulici). Za podpory silného větru se šířil od ohniska vzniku jak nahoru k Šutrovně, tak i dolů ve směru k náměstí. Úzké uličky, které byly kdysi zřízeny za účelem přístupu k haltýřům vody na Zbábě, byly neprůchodné, neboť vysoké plameny bránily hasičům v proniknutí. Spoléhat bylo možné jen na voznice s vodou, které přivezly okolní obce. Tehdy se sjelo velké množství stříkaček, které však velké katastrofě nezabránily. Město Bakov ze svých dvou třetin vyhořelo. Zkázonosnému ohni podlehlo 112 stavení. Popelem lehly všechny domy od dnešních Komenského sadů po pravé straně dolů do náměstí a dál do uliček pod kostelem. Pohořelé byly i domy po pravé straně Bělské (Linkovy) ulice ve směru k Malé Bělé. Postižen byl opět kostel sv. Bartoloměje, zatímco vedle stojící budovu školy zachránili před plameny oba Tondrové, otec a syn. Mladý student práv Tondr vylezl na střechu a poléval ji kbelíky s vodou, které mu podával jeho otec, zdejší řídící učitel. Předností této budovy bylo především to, že byla jako jedna z mála domů ve městě pokryta pálenými taškami.

V následných dnech a měsících se v městečku vytvořilo napětí mezi pohořelými a dosud ohněm netknutými. Postižení ohněm litovali ztráty na majetku a vyčítali šťastnějším, že mají nadále svoje domy bez úhony, zatímco oni přišli o všechno a navíc mají dluhy. Závist se šířila městečkem, spolu s ní výčitky a anonymní vyhrůžky. Když však v roce 1870 a později uviděli ti, jež požár nepostihl, že jejich sousedé si vybudovali nová, modernější obydlí, nastala závist i z jejich strany. Vše vyvrcholilo na podzim v roce 1872, kdy se vystupňovalo všeobecné napětí. Množily se anonymy se zaručenými zprávami, kdo příště vyhoří. Sousedé chodili kolem sebe a vzájemně se podezírali. Hasičská parta, která se starala o stříkačku, byla v pohotovosti.

Dne 23.září 1872 v šest hodin odpoledne projížděl nájemce radnice Josef Koloc se svým potahem z pole domů Hradišťskou ulicí, když na dvoře domu č. 100, kde vypukl velký požár v roce 1869, vyběhl zpod kůlny s jekotem jakýsi kluk, za nímž probleskovaly plameny. Koloc na nic nehleděl. „Pustil potah z ruky, aniž si dále všímal utíkajícího kluka, a běžel ke kůlně v úmyslu, že vznikající oheň ušlape a udusí,“ zaznamenal kronikář. Kolna byla napěchovaná obilnými snopy, připravenými k mlácení. Než se nadál, plameny vzplály a  svou dravostí začaly olizovat krov stavení. Koloc si uvědomil, že je vše ztraceno. Velkému požáru už se mu nepodařilo zabránit. Ohnivé plameny pohltily novou stodolu plnou obilí a kolny obou sousedů. Celková škoda byla odhadnuta na 1570 zlatých. Sousedé zabránili rozšíření požáru na další  vedle stojící budovy. Leč museli i nadále po několik dnů požářiště hlídat, neboť sláma neprohořela až do svého nitra a neustále doutnala. Onoho kluka, který si tam hrál se sirkami, však Koloc nepoznal. Uváděl, že děti v této ulici nezná. Už z tohoto zásahu sousedů je patrné, že se v Bakově utvářela skupina lidí, kteří se vyznali v tehdejším způsobu hašení požárů. Tíha odpovědnosti závisela na ceších, tehdejších bratrstev řemeslníků sdružených podle jednotlivých řemesel. Nejdůležitější roli hrál místní kominík, pokud ve městě pobýval nebo se rychle dostavil, a kováři. V Bakově však v 19. století nebyl žádný kominík trvale usazen. Docházeli sem na kontrolu a vymetání komínů kominíci ze sousedních měst, především z Kosmonos. Předními bakovskými kováři po celé generace bývala vážená rodina Fibigerů, vlastnící selskou usedlost s kovárnou přímo na náměstí v domě č. 11 hned vedle radnice. Fibigerové stávali v čele cechu kovářů po řadu generací svého rodu. Vedle kovářů nesl odpovědnost také cech zámečníků, dále společný cech tesařů a zedníků, tedy řemeslníci zvyklí pracovat ve výškách. Těmto už zaškoleným hasičům výrazně pomáhali obecní zřízenci. Vůdčí roli zvláště v pořádkové službě měli oba zdejší rychtáři, kteří dbali především na zabezpečení pořádku a kázně občanů při hašení. Avšak nebyl v Bakově ten, kdo by je zorganizoval do spolkové struktury, v níž má každý člen dočasně určenou funkci, ve které se na cvičeních zdokonaluje, a tak se aktivně připravuje na likvidaci požáru. Zatímco v jiných městech už byly zakládány první hasičské sbory, z nichž naprosto první byl ustaven v roce 1864 ve Velvarech, Bakovákům postačoval dosavadní způsob nerovného zápasu proti požárům. Všeobecná pasivita a nezájem o sdružování občanů do spolků, která se v jiných městech po roce 1862, kdy byla vyhlášena tzv. únorová ústava, projevovala velmi spontánně, v Bakově přetrvávala. I když je nutno podotknout, že v této první vlně zakládání kulturních, tělovýchovných, branných a jiných společenských místních institucí bylo zde ustaveno zpěvácké sdružení Slavoj (1867), Místní odbor Ústřední matice školské (1869) a divadelní spolek Tyl (1873).

Požárem v Hradišťské ulici v roce 1872 ohňová dramata v městečku nekončila. V sobotu 29. září téhož roku nalezly sotva čtyřleté děti, jedno Vodkovo, druhé Pekařovo, ve vypáleném  protějším domě č. 59 v Bělské ulici, náležející kupci Františku Procházkovi, malé psaníčko s výhružným textem: „Dnes musí ještě pan Vodka z Bakova vyhořet, já to nestrpím, aby se nestavěly nové domy, když máme my nový, ať von má také nový dům.“ Děti, které samozřejmě neuměly ještě číst, neprodleně odevzdaly psaníčko otci Vodkovi, který se s jeho obsahem svěřil sousedu Vincenci Šejblovi. Po úradě odnesl František Vodka dopis purkmistrovi Karlu Hálovi, aby jej posoudil. Hála svolal městskou radu, s níž se odebral do Vodkova stavení. Poradili Vodkovi, aby všichni v domě zachovávali zvláštní opatrnost a „dvůr aby se držel zamknutý.“ Zároveň měl Vodka tajně uvědomit své sousedy. Bohužel po jejich odchodu asi ve 3 hodiny odpoledne oheň vypukl a brzy se rozšířil i na sousední stavení. Františku Vodkovi shořel dům č. 15, chlévy pro hovězí dobytek a další hospodářské přístavby. Požár pohltil sousední dům 14 vdovy Barbory Puncmanové, kde nezachránili ani nábytek Ve směru k náměstí zasáhl hospodářské budovy č. 13 Josefa Šaumana na rohu náměstí (dnes hotel U Věnce). Domovní stavení se podařilo hasičům zachránit. V ohrožení byla i papírová střecha Josefa Kulštrunka, nacházející se přes ulici za masnými krámy. K ohni se sjelo několik stříkaček. Obzvláště asi stočlenná skupina dělníků a velmi výkonná stříkačka z továrny barona Leitenbergera z Josefova Dolu odvedla výrazný kus práce. Oheň byl zastaven v pravý čas.

O několik dnů později vyhořelo stavení č. 139 ( u Činovských neboli Průšků) v dolní části Horecké (Smetanovy) ulice. Do půl hodiny už nebylo co hasit. Navečer 8. listopadu, tedy jen několik dnů poté, opět vypukl požár v Hradišťské ulici v domě číslo 139, jehož majitelem byl Josef Kotek. Od něho se oheň rozšířil na oba sousední domy. Postižen byl dům č. 138 majitele Prokopa Kulštrunka a stavení č. 140 vdovy Anny Kulštrunkové. Kronikář Velich uvádí: „Oheň s brzkým časem vše v popel obrátil.“ Tato tři stavení se nacházela přímo přes ulici proti domu č. 100.

Ve zbývajícím období 70. let místní kronikáři nezaznamenávají žádné ohňové neštěstí ve svém městě. Bohužel zato velmi často hořelo v nejbližších okolních vsích. Velký požár zachvátil Veselou v roce 1871, kdy vyhořel šenkýř Vedral a spolu s ním dalších sedm domovních čísel. Pomoc Bakováků byla o to ztíženější, že do Veselé nevedla řádně upravená silnice. Byla to jen širší polní cesta se samými výmoly, které byly ve své bakovské části vyspravovaná hrubým pískem. Podobně vypadalo spojení s Horkami, Budami, Podhradím a Bítouchovem. (Trenčín byl propojen s Veselou a Chudoplesy řádně udržovanou císařskou silnicí zbudovanou na počátku 19. století.) Po špatných cestách se jezdilo zdlouhavě a zvláště trpěly i vahadlové stříkačky či povozy s voznicemi plnými vody. Následujícího roku bylo ve Veselé obráceno v popel Krejbichovo a Rejzkovo stavení.

Pokud nenastala povodeň, která bránila výjezdu do jizerního závodí, pomáhala zcela určitě bakovská stříkačka likvidovat požáry i tam. Spojení mezi obcemi vykonávali předem určení poslové, byvši vybaveni polnicemi a jedoucí na koních či v selských bryčkách. (V případě velkých povodní byl z Mnichova Hradiště odesílán posel, kterému bylo určeno, do které hodiny musí předat zprávu v obcích rozkládajících se na řece pod sídlem úřadu. Za tuto službu byli okresním výborem placeni.)

Dne 30. června 1875 ve tři čtvrti na tři ráno vypukl požár v domě č. 5 Josefa Čecha v Malé Bělé. Tehdy shořel celý grunt se všemi hospodářskými budovami. Oheň se rozšířil též na sousední stavení č. 4 Františka Pazderníka. Hasičům se nepodařilo zamezit značným škodám, protože obě usedlosti byly bohužel vystavěny ze dřeva. Tehdy se na Bakovsku proslýchalo, že ničivý oheň byl založen ze zlomyslnosti.

K velkému požáru kvapili sousedé z okolních obcí 5. srpna roku 1876 do Nové Vsi, kde začalo hořet o půl jedenácté večer v domě Jana Vernera v čísle 19. Oheň se prudce přenesl i na okolní stavení. Tehdy vyhořeli obyvatelé 11 domů: č. 13 ( Václav Bartoš), č. 16 (Václav Pařík), č. 20 (Josef Hyka), č. 21 (Josef Stránský), č. 22 (Václav Nedoma), č. 23 (Antonín Růta), č. 29 (Antonín Vašíček), č. 25 (František Mareš), č. 26 (Jan Bígl) a č. 27 (Jan Knébl).

Do závodí spěchali hasiči opět 1. července 1877, kdy vypukl požár v domě č. 1 ve Velkém Rečkově u hostinského Jana Poláka. Tehdy oheň strávil celé stavení včetně nábytku.

V roce 1879 hořelo i v sousedním Trenčíně náležejícím od roku 1850 pod správu města Bakova. Dne 27. března vyhořela tamější pohodnice Františka Najberka č. 10, nacházející se vysoko na stráni na levém břehu Koprnického potoka před jeho ústím do Jizery. Dne 20. srpna 1879 vyhořel i vodní mlýn vdovy po Janu Ryplovi Františce (dnes známý jako Valentův). Celá usedlost byla teprve nedávno postavená na původních gruntech nedostavěné valdštejnské papírny. Škoda  byla úředně odhadnuta na 4500 zlatých.

I v Nové Vsi nastala obdobná situace jako v létech 1869 – 1872 v Bakově. Tehdy tam z neznámých důvodů vyhořel dům č. 17 náležející Josefu Reitrovi (původně č. 1 patřící Janu Formánkovi).

Bývalo to nepoměrně mnoho požárů na jedinou stříkačku v okolí města Bakova. Údržba zastaralého stroje si vyžadovala stále více peněz, které se městu nedostávaly. Přesto radní v létě roku 1879 rozhodli, že se zakoupí nová, daleko výkonnější čtyřkolová stříkačka, jež však bude vyžadovat daleko více odbornějších kvalit požadovaných na její obsluhu. Nastal čas pro založení stabilního hasičského sboru.

Založení dobrovolného hasičského sboru

Nevíme, z jakých důvodů byl v Bakově místními představenými přehlédnut čerstvě vydaný zákon č. 45, jenž vydala tehdejší zemská vláda v roce 1876. O tomto „hasičském“ zákoně zřejmě zdejší purkmistr Karel Hála, bývalý trenčínský mlynář v tamějším čísle 1, jenž už od roku 1867 bydlel v Bakově, kde zakoupil dům, pravděpodobně nevěděl. Vyvinul však iniciativu na jaře 1879, kdy už stál v čele města jako nový purkmistr kovář Augustin Fibiger. Na základě přípisu z okresního hejtmanství v Mnichově Hradišti zjara 1879 bylo stanoveno, že představený obce má dbát o to, aby v každém větším sídlišti, které má aspoň 50 čísel, byl ustaven dobrovolný hasičský sbor. Karel Hála se ujal iniciativy a mladší Fibiger stál ve všem za ním. Pro myšlenku ustavení sboru získal jako další spolupracovníky Viléma Faltina a Františka Kulštrunka, kteří myšlenku ustavení hasičského sboru velmi aktivně podporovali. V průběhu léta přemluvili velkou řadu sousedů, již hasičskou myšlenku zcela pochopili a byli ochotni vstoupit do sboru. Augustin Fibiger svolal jako představený města ustavující schůzi na 7. září 1879. Bylo to příhodné datum. Ve dnech 7. a 8. září 1879 probíhaly volby do obecního zastupitelstva. Podle tradice se konaly v radničním sále, zatímco v přízemní restauraci zůstali po využití svého volebního práva na několik džbánků sousedi, kteří měli volební právo, a mohli se tedy zúčastnit dění ve městě. Purkmistr města Augustin Fibiger, který si již dříve při různých setkáních s obyvateli města zajistil všeobecný souhlas se založením hasičského spolku, se znovu ve své výzvě k přítomným v radničním lokále ubezpečil s jejich veřejným ztotožněním se svým ustavením . Přítomní projednali návrh stanov nového spolku a zvolili komitét, který je má po připomínkách upravit a zaslat ke schválení c.k. zemskému místodržitelství. Ve schůzi byl volbou vybrán tříčlenný výbor, který pracoval ve složení Augustin Fibiger, Karel Hála a Josef Ladislav Koloc.

Pražské místodržitelství mělo k některým odstavcům výhrady, a tak obratem žádalo o jejich opravu či doplnění. Komitét hasičského sboru urychleně doplnil stanovy a upravil je podle požadavků uvedeného centrálního úřadu. Do Prahy byly odeslány 12. prosince 1879 a potvrzené vráceny zpět do Bakova 28. prosince téhož roku.

Č lenstvo nově vzniklého spolku bylo registrováno ve dvou kategoriích: aktivní členové a přispívající, kteří se mohli účastnit hasičských schůzí, plesů, divadel a přispívali menší částkou peněz do spolkové pokladny. Aktivní hasiči měli právo nosit uniformy a hasičské odznaky, především se účastnili cvičení, aby byli kdykoliv připraveni k likvidaci požárů. Příspěvky byly zprvu vybírány měsíčně, později s ročním intervalem. Činní příspěvky neplatili.

Od samého počátku založení spolku bylo podle stanov určeno, že hlavními úkoly je likvidace požárů, ochrana lidí a jejich majetku při povodních a jiných živelných pohromách, sesutí staveb a též pomoc při neštěstí na dráze. Bakovští hasiči se hlásili i k povinnosti žňových hlídek. Aktivní členové byli rozděleni do družstev podle funkcí při hašení požárů. Jejich vedoucí (četaři) byli v hierarchii spolku označováni za nadhasiče. Nejodvážnější členové byli určeni jako lezci, kteří pracovali ve výškách. Stoupali po žebřících, zavěšených na hřebeni domů nebo na závěsných lávkách zachycených na vnějších domovních zdech, z nichž hasili oheň putnovými stříkačkami, připevněnými na zádech, či džbery a kbelíky, které byly podávány lidským řetězem příslušnému lezci. Zvláštní skupinou lezců byli bourači, odvážní a vážení sousedé, kteří měli podle svého uvážení bourat domy a hospodářská stavení sousedící s objektem, kde vypukl požár. Bylo to z toho důvodu, aby se oheň nerozšířil na celou ulici či celou obec. Bývali to většinou nebojácní tesaři, šindeláři a doškáři, znalí stavby střešní konstrukce. Největší výsadu měli stříkačníci, již pracovali přímo s hadicemi, na jejichž konci byly nasazeny kovové hubice. Důležitou roli plnili též pořadatelé, kteří se starali o bezpečnost lidí při požárech. Bývali to většinou obecní strážníci. Do této kategorie hasičů náležela též zdravotní služba. V čele celého spolku stál předseda, kterým býval zprvu podle tradice místní purkmistr. Náčelníkem nad všemi výkonnými hasiči stál volený velitel, jenž připravoval hasičské družstvo na pravidelných cvičeních a zvláště obratně zvládl velení při likvidaci požáru.

V roce 1878 byl ve městě založen Spolek veteránů čili válečných vysloužilců. Shromáždil ve svých řadách všechny vojenské vysloužilce z celého Bakovska. Nový spolek byl výlučný v tom, že za své členy považoval jen vojenské vysloužilce nejen z Bakova, ale i z okolních obcí za účelem „slavnostnějšího pochovávání údů svých a oslavě veřejných slavností církevních.“ Veteráni ctili rakouské státní symboly, tradice a hlavně představitele. Dokonce si zvolili za svého protektora Jeho císařskou výsost Korunního prince Rudolfa, jenž také protektorát blahosklonně přijal. Při veřejných slavnostech vystupovali ve svých uniformách a hrdě pochodovali před četným obecenstvem na chodnících. Národně orientovaní občané je nepřijímali příliš vstřícně pro jejich rakušáctví, a tak se postupně proti nim vytvářela ve společnosti vlna odporu, která vedla místy až k zesměšňování, zvláště po vzniku Československé republiky v roce 1918. S nimi se bohužel svezli i hasiči, kteří bez vojenského výcviku se ve svých nedokonalých uniformách pohybovali daleko méně okázale, a proto působili před diváky poněkud groteskně. Od těch dob vzniklo pejorativní slovní spojení hasiči a veteráni, jež gradovalo zvláště po vzniku Československé republiky v roce 1918.

V zářijových volbách do obecního zastupitelstva byl opět potvrzen ve funkci purkmistra čili měšťanosty, jak se mu tehdy také říkalo, Augustin Fibiger, vážený občan, kovář a sedlák z domu č. 11. Jeho vážnost stoupla ve funkci městského představeného a zároveň starosty hasičů krátce po volbách 13. září 1879, kdy do města dorazila nová čtyřkolová stříkačka, objednaná u firmy F. A. Smékal v Čechách pod Košířem u Olomouce. Souprava byla vybavena potřebným příslušenstvím, jak bylo požadováno. Celkový náklad činil 740 zlatých, z toho 140 zlatých poskytla místní záložna. Je potěšitelné, že v konci sedmdesátých let, tedy deset let po velikém zhoubném požáru v roce 1869, si město vedlo hospodářsky zdárně. Provádělo stavební práce, jež navazovaly jedna za druhou a vyžadovaly si velké finanční náklady: rozšíření hřbitova, výstavba nové hřbitovní zdi, zpevnění břehů Jizery, předlažba ulice od masných krámů nahoru nad radnici,vysazování obecního lesa a zajištění prostředků na přístavbu školy na náměstí. I podle platů obecních úředníků a zřízenců bylo zřejmé, že do hospodaření společnosti nastupuje pozvolna hospodářská konjunktura.

Těžké spolkové začátky

Jakmile došly do městečka schválené stanovy, zvažoval přípravný výbor, ve kterém termínu se sejde ustavující schůze nového spolku. Za příhodný termín se jevil 18. leden 1880. V tento den se opravdu dosud evidovaní zájemci o hasičskou činnost sešli a podle stanov zvolili výbor hasičského sboru. Předsedou byl jednoznačně zvolen starosta města Augustin Fibiger. Na funkci velitele byl vybrán Karel Hála, bývalý mlynář v Trenčíně a též dlouhodobý starosta města. Jeho zástupcem se stal Vilém Faltin. Všichni tři byli zvoleni aklamací. O dalších členech správní rady bylo hlasováno jednotlivě. Jejími členy se stali Ferdinand Riedl, Antonín Vosála, František Kulštrunk, Josef Livora, Emil Šefčík a Josef Ladislav Koloc. Za nadhasiče byli zvoleni František Kulštrunk, Václav Kulštrunk, Emilián Šefčík a Josef Koloc. Jejich povinností bylo vést družstva lezců, bouračů, stříkačníků a pořádkové služby při cvičeních a požárech.

Představitelé zdejšího hasičského sboru si uvědomují, že i přes nové strojové zabezpečení jim chybí nejen osobní výzbroj , základní výstroj aktivního hasiče, ale i nutné hasící prostředky, jako nové žebříky, háky, sekery, pily, plácačky, lopaty, železné páky apod. Proto vedení spolku rozhodlo uspořádat veřejnou sbírku mezi majetnými občany a podnikateli v okolí Bakova. Za výběrčí byli zvoleni vážení občané města s velkou autoritou u spoluobčanů: Vilém Faltin, Josef Livora, Antonín Vosála a Václav Kulštrunk. Mezi obyvateli města se jim podařilo vybrat 54 zl. 64kr. Daleko větší úspěch měla sbírka mezi známými podnikateli v okolí Bakova a majetnými měšťany, bývalými místními občany, žijícími převážně v Praze. Na základě písemného oslovení, v němž byla náležitě zhodnocena důležitost hasičského sboru pro Bakov a jeho okolí, zaslaly tyto zámožné osoby částky peněz podle svého uvážení. Mezi dárci se objevila jména rakouského císaře, jenž zaslal 60 zl., pana Šebka z Prahy 50 zl., hr. Valdštejna, ředitelství Pražské dráhy a ředitelství Severní dráhy též po 30 zl. Baron Leitenberger z Josefova Dolu a český pojišťovací ústav po 20 zl., továrníci Menzl z Podolí a Frant. Bujatti v Haškově poskytli 10 zl. a bývalý Bakovák Jiří Kettner, žijící od šedesátých let v Praze, též 10 zl. Z okolních obcí přispěly Chudoplesy (10 zl) a Buda (15 zl,). Bakovská městská záložna darovala 50 zlatých. Za získané peníze byla uhrazena faktura ve výši 413 zl, 60 kr. u osvědčené firmy F.Smékala v Čechách pod Košířem, kde byla požadovaná výzbroj a výstroj objednána.

Nově ustavený sbor hasičů poprvé vyjel se svou stříkačkou k požáru do Násedlnice 18. července 1880 a potom 22. září téhož roku do Menzlovy továrny v Podolí.

Organizační základ spolku tvořila správní rada, která se obměňovala  zpravidla jednou zatři roky počínaje rokem 1881. Byl to v podstatě výbor hasičského sboru, který se scházel nepravidelně mezi zasedáními valné hromady (výroční schůze), jež se konala každým rokem v jarních měsících. Za účelem svolávání členstva do schůzí správní rady a valné hromady byl vybrán placený pochůzkář, jenž dostával ze spolkové pokladny 12 krejcarů za pozvaného člena správní rady a 50 krejcarů za doručení jednotlivé pozvánky do valné hromady.

Od svého počátku požadovali hasiči dvě lodě, jež by při povodních zajišťovaly spojení s Malou Bělou, popřípadě zachraňovaly tonoucí na silnici i v lukách. Bylo uvažováno o lodích dvou velikostí. Vzorem měla být pramice podhradského převozníka Honce, řečeného Střevíčka, přepravující pocestné přes Jizeru.

Být činným hasičem bylo projevem velké cti každého jednotlivce nejen při  požáru, kdy se nutně předváděla osobní obratnost a odvaha, ale také při veřejné prezentaci v uniformě. Po vzoru veteránů usilovali i bakovští hasiči o své uniformy, v nichž by se okázale předváděli na veřejnosti při státních a církevních obřadech. V roce 1881 bylo proto rozhodnuto pořídit pro každého aktivního člena parádní blůzu. Zakázku měli vyřídit místní obchodníci a řemeslníci. Látku obstaral Vilém Faltin a uniformy ušil zdejší krejčí Livora, jinak ve městě známý jako hrobník. Předpokládalo se, že si každý adept na uniformu připlatí. O látce, tvaru a barvě kabátce není nikde žádná zpráva. Zdá se, že tehdejším vzorem byla uniforma pražských hasičů, jež se skládala z tmavozeleného soukenného kabátce a z tmavošedých kalhot, pro používání v létě vyrobených z plátna. Na hlavě nosili plochou čepici francouzského vzoru (baret). Za stálý odznak byl představován červený plamének. Na schůzi správní rady 6. června 1883 předložil Vilém Faltin na základě rozhodnutí valné hromady vzorek látky, z níž mají být ušity kalhoty.Jejich ušitím byl opět pověřen Josef Livora (otec později známého akademického malíře Rudolfa.) Požadoval za ušití jednoho páru kalhot bez kapes 40 krejcarů, s kapsami 60 krejcarů. Až v roce 1885 vydala zemská rada závazný předpis, jenž zaváděl nový hasičský kroj podle vojenského vzoru. Předpokládá se, že vzhledem ke konzervativnosti místních představených, kteří stáli též v čele hasičského sboru, bylo rozhodnuto, jako všude jinde, přidat se k uniformě podle tehdejšího celorakouského vzoru. Kabát byl ušit z temně šedého sukna s červenými výložkami a kalhoty měly být pořízeny ze stejné látky s červenou lemovkou. V zimě náležel k odění též stejnobarevný plášť podle střihu rakouské armády. Za pokrývku hlavy sloužila čepice podle tvaru rakouské důstojnické uniformy. Na ní byl připevněn hasičský odznak s místním označením. K odlišení spolkových činovníků bylo používáno plaménků. Tento kroj se však v zemi nerozšířil. Další změny hasičské uniformy nastaly po roce 1894, kdy zemská jednota upouští od vojenského rázu a pokouší se zavést kroj na základě národních tradic vše v barvě tmavomodré: kabát čamarový, kalhoty, plášť a čapka.

S velkou hrdostí si oblékli bakovští hasiči svůj stejnokroj 10. května 1881, kdy se ve městě konala velká oslava sňatku J. C. Výsosti prince Rudolfa a princezny Stefanie. V tento slavný den se ve městě sešlo mnoho vzácných hostů, aby se zúčastnili vysvěcení základního kamene přístavby nové školní budovy. Uniformovaní hasiči se objevují na pohřbech svých druhů i jejich rodinných příslušníků. Poprvé se účastnili pohřbu svého člena F.F. Riedla 22. června 1881. Svou účastí podporovali i další místní spolky.Zvláště dobrá spolupráce se jevila s místním spolkem Veteránů a Divadelním spolkem Tyl. Na slavnostním svěcení spolkového praporu vojenských vysloužilců 6. srpna 1882 tudíž nechyběli ani hasiči. Jsou též přítomni na slavnosti odhalení pomníku dvou padlých rakouských vojínů ve válce roku 1866, pochovaných vedle dřevěného mostu vedoucího na Malou Bělou. Slavnost se konala v roce 1884. Spolek Tyl nacvičil a předvedl divadelní hru, jejíž výtěžek (25 zlatých) věnoval hasičskému sboru. I samotní hasiči posilují svou pokladnu pořádáním plesů.

Součástí zdejšího hasičského spolku byl hudebnický soubor. Jeho členové neplatili spolkové příspěvky. Byli povinni účastnit se spolkových akcí, avšak výhradně za peněžní odměnu. Za fanfáru k uvítání významné osoby na plesu dostávali 60 krejcarů, za ples každý po dvou zlatých a k tomu ještě 1 litr piva. Při pochodu mimo Bakov byli odměňováni podle vzdálenosti. Bez hudby se nemohl konat žádný výlet místních spolků. Všude je doprovázeli zdejší muzikanti. Nejčastěji byl pořádán výlet do Podhradí, zatímco na Klokočku nebyly ještě od zákazu, vydaného v 70.létech, žádné slavnosti povoleny.

Hasiči podporovali navzájem své akce v rámci hasičské župy. Na počátku 80. let nebyly hasičské sbory direktivně z centra přiřazovány do jednotlivých žup. Vše záviselo na rozhodnutí členstva místního hasičského sboru. Bakovští funkcionáři se dlouho rozhlíželi po okolí,než se rozhodli vstoupit do župy mladoboleslavské. Dne 19. srpna 1881 se účastnili v počtu 8 členů župního sjezdu v Turnově. Tam získali první zkušenosti a nabyli určitého přehledu. Rozhodně odmítli žádost okresní jednoty hasičské v Mnichově Hradišti o přistoupení. Toužili po vyšší kvalitě řízení a činnosti spolku. Proto svolali na 8.září 1882 mimořádnou valnou hromadu, na níž projednávali přednosti boleslavské župy, která svým přípisem z 12. srpna vyzývala bakovský sbor o přistoupení. Valná hromada vybrala ze svého středu delegáty, kteří se zúčastnili 17. září 1882 jednání v Mladé Boleslavi. Vilém Faltin, obchodník, Josef Koloc, truhlář, a František Kulštrunk, pekař, nebyli sice čelní představitelé bakovského spolku, ale zato obratní podporovatelé boleslavské župy. Jejich aktivita důvěra byla natolik úspěšná, že se představenstvo boleslavské župy rozhodlo uspořádat svůj župní sjezd v Bakově 9. září 1883. Bakováci se na něj náležitě připravili. Už v předešlých létech nabývali zkušenosti na veřejných hasičských cvičeních ve svém okolí. V létě 1881 se zúčastnilo 23 členů i s hudbou cvičení v Mnichově Hradišti. Dostavili se tam opět o dva roky později, jednak 1. července, aby se zúčastnili svěcení sokolského praporu, jednak 19. srpna 1883, opět s hudbou, což se událo bezprostředně před slavností Ústřední Matice školské, která se konala na tradičním místě v neděli 2. září 1883 za veselskou bažantnicí, kde se po dlouhá léta scházeli obyvatelé všech okolních obcí. Místní hasiči si vyšli společně s veterány a ochotníky za doprovodu hudby. Večer po příchodu do Bakova se konal slavnostní průvod městem za účasti všech zdejších korporací. V průvodě zářily lampiony, v oknech domu byly zapálené svíce. Slavnost se konala k poctě narození princezny, dcery korunního prince Rudolfa. Průvod skončil před radnicí, kde purkmistr Fibiger provolal třikrát sláva s mohutnou ozvěnou všech přítomných. Nakonec hudba zahrála císařskou hymnu a pak hymnu národní (Kde domov můj?).

Hasiči nebrali župní sjezd, kterým byli pověřeni, na lehkou váhu. Od jara poctivě cvičili každé nedělní ráno v čele s Karlem Hálou a Vilémem Faltinem. Od města odkoupili dvoukolovou káru za 80 zlatých na hadice a jiné nářadí. Do posvícení opravili starou stříkačku a voznici, jež obě nově natřeli. Nelenili ani v samotný posvícenský den v neděli 26. srpna 1883, kdy už cvičili od ranních hodin nahoře u školky a poté dole v Jizerní ulici na domě Vojtěcha Kulštrunka. Po důkladných přípravách nastalo všeobecné mínění, že je místní sbor na župní sjezd 9. září dobře připraven. Jeho cvičištěm se stalo místní náměstí, které dosud bylo pusté, bez jediného stromu, pouze uprostřed plochy, místy dlážděné, se tyčil morový sloup z roku 1729. Není divu, sloužilo dosud jen jako tradiční tržiště. Velmi se hodilo pro veřejné hasičské cvičení. Slavnost se stala celoměstskou záležitostí. Začala už v předvečer 8. září slavnostním čepobitím. Druhý den ráno 9. září 1883 v 5.00 hod. byl vyhlášen budíček s následným vítáním hostů. V 9.30 hod. byl k určen čas k seřazení všech spolků před radnicí a v 10.00 hod. byl dán pokyn celému průvodu k pochodu do kostela, kde záhy následovala mše svatá. Po obědě se konalo na náměstí veřejné hasičské cvičení, které přijalo obyvatelstvo s velkým nadšením.

Představitelé sboru udržovali ve svém spolku kázeň danou jak stanovami, tak i domácím řádem schváleným v srpnu 1881. Tvrdě a bez pardonu byli odsuzování ti, kteří se bez omluvy neúčastnili hasičských cvičení, která občas prováděli i s nástroji, jak pojmenovávali tehdy stříkačku a další strojová příslušenství. Prvním vyloučeným se stal František Zejbrdlich podle článku 8 spolkových stanov v roce 1881. Podle stejného článku byl postižen vyloučením i Kryšpín Soldát, na kterého si stěžoval velitel Hála, že ho ostře a nevybíravými slovy napadl, veřejně urážel a dokonce před ním roztrhal uniformu. V roce 1883 byli vyloučeni dokonce čtyři členové. Velitel dbal na povinné účasti členů jednotlivých družstev na nedělních cvičeních. Podle jednacího řádu byl vyloučen každý, kdo se nezúčastnil bez omluvy třikrát v roce cvičení. Naopak v každém roce přibývali noví členové, takže členská základna neklesala a dosáhla v roce 1885 46 členů.

V prvních létech trvání sboru je zaznamenáno jen několik požárů, které vznikly v sousedních obcích. Dne 26. června 1881 se zdejší sbor zasáhl při likvidaci požáru v Chudoplesích, v následujícím roce na Budách, v Bítouchově u Marka, dne 19. srpna v Dalešicích a 22. září hořela stodola šenkýře Brzybohatého v Dolánkách. Je pozoruhodné, že v celém desetiletí osmdesátých let podle dostupných pramenů nebyl v samotném Bakově zaznamenán žádný požár.

Na základě stanov byl stanoven tříletý cyklus spolkových voleb. Po úspěšném roce 1883, kdy se osvědčili další činní členové spolku, došlo na valné hromadě, jež se konala 4. května 1884, k obměně výboru. Vedení sboru zůstalo shodné jako při volbách v roce 1881, ale v dalších funkcích nastaly personální změny. Místo Emila Šefčíka byl za velitele družstva bouračů zvolen v tajném hlasování František Kulštrunk, v čele stříkačníků stanul Josef Koloc místo Václava Kulštrunka, jenž byl zvolen do velení ochranného družstva, kde vyměnil Josefa Koloce. Do výboru byli za důvěrníky zvolení J.L. Koloc, jenž vykonával od roku 1881 funkci pokladníka a jednatele, osvědčení Jos. Livora, Ant. Puncman a dále Fr. Kulštrunk, z přispívajících členů byli vyvoleni Josef Hála, Fr. Kulštrunk a Alois Vosála. Za delegáty do župy byli volbou vybráni představitelé sboru A. Fibiger, K. Hála a Vilém Faltin. Stejní delegáti byli tajným hlasováním voleni i v příštích létech až do roku 1888, kdy místo starého pána Hály byl zvolen Fr. Kulštrunk.

Ve volbách v roce 1887 nenastaly velké změny ve vedení spolku. Nadhasiči Jos. Koloc a Václav Kulštrunk si opět vyměnili navzájem své funkce četařů družstev, do výboru byli nově zvoleni učitel V.Horčička, Jan Kocourek, Jos.Havlíček a Fr.Šírka.

Na valné hromadě v roce 1887 podal velitel sboru Karel Hála návrh, aby sbor vystoupil z župní jednoty mladoboleslavské a přestoupil do župní jednoty mnichovohradišťské. Už v roce 1884 vyzývala písemně župa mnichovohradišťská Bakováky, aby přistoupili do její organizace. Tehdy byla jejich výzva bouřlivě projednávána na valné hromadě, a předem bylo rozhodnuto k Hradišti se nepřipojovat. Zvolení delegáti K. Hála a V.Faltin vše Hradišťským vysvětlili. V roce 1887 Hála zdůvodnil připojení tím, že Mn.Hradiště je sídlem zdejšího okresu, je blíže k Bakovu a je všeobecně od státních orgánů vyžadována vzájemná podpora spolků v rámci okresu. Proti ostře vystoupil Josef Bartoš, jenž podal protinávrh za setrvání v dosavadní mladoboleslavské župě, jejichž činnost nám může sloužit za vzor a náležitě to zdůvodnil. Jeho názor při hlasování předčil stanovisko správní rady, přednesený  velitelem Karlem Hálou.

Karel Hála, kdysi purkmistr a spoluzakladatel hasičského spolku, se v roce 1889 vzdal své velitelské funkce ve sboru a odepřel i funkci delegáta do mladoboleslavské hasičské župy. Novým velitelem byl zvolen jeho dosavadní zástupce Vilém Faltin a jeho novým zástupcem Jan Puncman. Do župní hasičské jednoty byli hlasováním vybráni A. Fibiger, V.Faltin a Fr. Kulštrunk. Za četaře lezců byl určen František Kulštrunk, pekař.

Mezi bakovskými hasiči panovala kázeň a přísné dbaní demokratických zásad. Každoročně byla prováděna volba revizorů spolkového hospodaření, kteří zevrubně prozkoumali účetní doklady stávajícího a leckdy i předminulého roku. Za pozoruhodnost můžeme považovat princip navrhování a volby revizorů. Každým rokem byl zvolen jiný kandidát.

Spolkový život v hasičském sboru nebyl naplněn jen povinnostmi. Správní rada každoročně dopřávala svým činným členům, většinou mladíkům, aby si patřičně užili v hostinci Na Radnici spolkových peněz, které jim ke konci roku vyplácelo město za noční žňové hlídky, které hasiči konali od června do konce září ve městě i mimo ně od samého počátku založení sboru. Podle návrhu Karla Berana na valné hromadě z roku 1886 měl obdržených 35 zlatých za každý rok ukládat pokladník Koloc do podpůrné správní pokladny členů hasičského sboru. Jeho návrh neprošel, a tak se tento obnos propíjel k radosti hostinského i mladých členů dále. I některé slavnosti v okolí, kam byli pozváni ve stejnokrojích i bakovští hasiči, aby dali svým vystoupením akci slavnostní ráz, se neobešly bez finanční náhrady, která sloužila zúčastněným hasičům k propití. Bylo tomu tak i v červnu roku 1886, kdy dolnotrenčínský mlynář pořádal slavnost na počest odhalení sochy Spasitele před svým mlýnem a slíbil bakovským hasičům 10 zlatých za účast v uniformách. Obdržené peníze propili pak hasiči v Grünwaldově hospodě na Trenčíně.

Na jednání správní rady 11. února 1890 byl vyhodnocen velmi kladně hasičský bál. Bylo rozhodnuto, že jeho výnos 76 zl. bude využit na úhradu nových hasičských blůz.

Dne 22.února 1890 se konala opět schůze správní rady, jež projednávala ustavení okresní hasičské pojišťovny. Členové představenstva spolku rozhodli, že bude svolána mimořádná valná hromada, na níž bude nabízená záležitost projednána. Správní rada připravila jednání na 2. března 1890, aby projednala oficiálně  program příštího spolku. Důraz byl kladen na podrobné vysvětlení významu nového orgánu. Též byl projednán návrh nových stanov a bylo přikročeno k hlasování o delegátech do místních odborů. Bakov zvolil dva delegáty a dva náhradníky, zatímco okolní obce po jednom delegátu a jednom náhradníku. Jejich prostřednictvím bude pak zvolena správní rada.

Politické smýšlení obyvatel města je v 80. létech v zásadě prorakouské, ačkoliv má Bakov nemá město žádné zámožné občany. Měšťané sympatizují s programem staročechů a mladočechů a vedou o něm diskuse v Občanské besedě, jejíž členové se pravidelně scházejí každé úterý v hostinci U Šaumana, později pojmenovávaném U Moců na náměstí. Současně od počátku 80.let mezi obyvatele města pronikají myšlenky socialismu. Vliv na to má Českoslovanská sociálně demokratická stana dělnická, která byla tajně založena v dubnu roku 1878 v Břevnově u Prahy. Od samého počátku její existence byli její předáci pronásledováni rakouskou vládou a její policejní mašinérií. Mnozí utíkali do USA, jiní po zatčení trpěli v rakouských žalářích. Mezi ně patřil i bakovský občan Josef Pokorný Bakovský, který šířil socialistické myšlenky nejen v Liberci, ale v konci svého mladého života po těžkém žaláři i na Bakovsku, km byl deportován a kde také velmi mlád zemřel. Zanechal po sobě několik spolupracovníků, kteří se hlásili k jeho odkazu. Četníci je sledovali a podávali informace nadřízeným orgánům. Též zdejší městská rada a pan farář s kaplanem věděli, o koho se jedná. Z jejich rozhodnutí nebyl Pokorný pohřben mezi řádnými občany, nýbrž na nedůstojném místě za márnicí při zdi, kam byli ukládáni sebevrazi. Podle instrukcí okresního hejtmanství byli představitelé města povinni zajistit ve městě pořádek o 1.máje 1890, kdy se dělnictvo celé Evropy chystalo demonstrovat za svá práva. Po městě se rozšířilo, že 1.máje chystají socialisti vyvolat nějaký kravál. Městští strážníci a ponocní dostali zvláštní úkoly při ohlídání nebezpečné politické situace.Do akce na zajištění pořádku byli vyzváni i hasiči, kteří se na 1. máje zvlášť skoro vojensky připravovali. Už 27. dubna 1890 se učili novým signálům nutným proti socanské vzpouře. V noci na 1. máje byli rozestavěni před domy, kde bydleli socialisté, pozorovali každé hnutí v domě či v jeho okolí a podávali zprávu na radnici. Zatímco socialisté šířili po roce 1889 internacionalismus, členové domácích spolků si uvědomovali svou národní nesvobodu, zvláště v jazykové otázce. Některé národní myšlenky ze socialistického hnutí, například jazykovou rovnoprávnost s němčinou v Rakousku- Uhersku, se 20.května dostaly i do diskuse mezi členy výboru na hasičské schůzi. Stále však platila zásada, že politika do činnosti spolků nepatří.

Účast na likvidaci požárů:
1880 – Násedlnice, Menzelova papírna v Bělé;
1881 – Chudoplesy;
1883 – Buda
1884 – Buda, Bítouchov, Dalalešice, Dolánky,
1885 – Mnichovo Hradiště, Nová Ves dvakrát;
1886 – Dolánky dvakrát, Bítouchov, Dalešice, Mnichovo Hradiště, Ptýrov;
1887 – Maníkovice, Buda, Malá Bělá;
1888 – Podhradí dvakrát, Mnichovo Hradiště, Dolánky;
1889 – Bakov u Kettnerů;

Od devadesátých let do první světové války

Občanský rok 1891 nepřinesl občanům Bakovska nic dobrého. Už dlouho vládlo ve městě podezření, že není něco v pořádku s hospodařením místní občanské záložny. Zvolený revizor učitel Vojtěch Horčička si nevěděl dlouho dobu rady se způsobem vedení účetní evidence. Dokonce si zašel pro radu do mnichovohradištské záložny, aby způsob hospodaření pochopil. Přestal už věřit různým vysvětlením vedoucího místní záložny Josefa Hály, kdysi vysloužilého důstojníka rakousko-uherské armády. Hála ztratil v armádě oko, a proto se mu ve městě a v jeho okolí říkalo Jednooký. Třebaže měl dobrý důchod, spoluobčané dospěli k mínění, že si žije nad poměry. Ve své dospělé dceři se jen viděl a kupoval stále nové šatstvo a botičky, až to budilo při nedělní kolonádě na bakovském náměstí závist. Slečinka se podle toho také chovala, protože se chtěla vyrovnat Pražačkám, které zvláště o prázdninách ve městě pobývaly a předváděly se. Hála denně navštěvoval některý z místních hostinců, kde si dopřával vybrané druhy vína a doutníky havana, čímž dráždil spolustolovníky. Občané si nemohli nepovšimnout, že často zajíždí vlakem do Prahy, kde podle druhých sázel lotynku. Tolik peněz však neměl, a proto si „půjčoval“ v pokladně občanské záložny, kterou spravoval. Revize zjistila,že v pokladně chybí 38 tisíc zlatých. Lajtnant Hála byl u soudu obviněn a byl mu vyměřen trest v délce pěti let. Spolu s ním byl odsouzen městský tajemník J.L.Koloc, který jako jednatel a revizor záložny dostal 7 měsíců. Svůj díl obdržel též starosta města, který za nedbalý dohled jako předseda záložny si odseděl ve vězení 6 neděl a byl zbaven všech funkcí, které dosud jako vážený občan ve městě vykonával. Bohužel o své úspory přišli střádalové z města i okolí, ale i občanské spolky mezi nimi hasiči, kteří měli v záložně uloženo 200 zlatých. Směli si vybrat 20 zlatých a 20 krejcarů a 180 zlatých převedli na účet místní školní rady, kde byly peníze deponovány.

Správní rada hasičů rozhodla na své schůzi 18. prosince 1891, zrušit objednávku na zakoupení hydrofora a též odhlásila odběr hasičského odborného časopisu. Václav Kulštrunk navrhl požádat okresní rolnickou záložnu v Mnichově Hradišti o příspěvek a též se obrátit na místní zastupitelstvo. Den před koncem roku obdrželi 20 zl. a souhlas od městské rady opatřit za 80 zlatých hydrofor, jenž měl sloužit k mechanickému čerpání vody při poklesu vodní hladiny v nádržích.

Výbor spolku byl po špatných zkušenostech s místní občanskou záložnou obezřetnější. Spolkovou pokladnu vedli svědomití činitelé, Václav Zima a František Puncman, kteří na valné hromadě v roce 1892 podali zevrubnou zprávu o hospodaření. Obdobně i revizoři účtů byli posíleni o jednoho člena, tedy ze dvou na tři. Stali se jimi Vojtěch Horčička, Václav Oplt a Josef Čečelka. V Bakově od roku 1891 už nikdo nikomu nevěřil. Do župní hasičské jednoty byli zvoleni Vilém Faltin, jako předseda a velitel v jedné osobě, a Jan Puncman, zástupce velitele.

Na valné hromadě v roce 1893 proběhly opět volby celé správní rady. V čele zůstal Vilém Faltin, jeho zástupcem Jan Puncman, četařem lezců Fr. Kulštrunk, bouračů Jan Kocourek, stříkačníků I.oddíl Václav Kulštrunk, stříkačníků II. oddíl Josef Honc. Za důvěrníky byli zvoleni Václav Venclák, Jan Puncman, Fr. Miler a Josef Bartoš mladší. Z přispívajících Antonín Horčička a Josef Havlíček.

Aktivita spolku v polovině devadesátých let stagnovala. Výrazně se snížila docházka členů na valné hromady. Dokonce není zaznamenána ani jedna účast na udolání požárů v Bakově a v jeho okolí. Na výroční schůzi v roce 1897 Fr. Miler navrhuje, aby ve městě nebylo troubeno při požáru na venkově. Na Bakovsku jsou v té době zakládány další hasičské sbory, a tak vznikla v roce 1894 myšlenka zřídit v Bakově samostatnou župní jednotu. K tomu bylo nutné začít vyjednávat s hasičskými sbory v okolí. K realizaci však nedošlo.

Volební valné hromady se konaly i nadále jednou za tři roky, pokud nemuselo z různých důvodů dojít k doplnění činovníků. Místem konání se po léta stával radniční sál v prvním patře budovy, popřípadě lokál v přízemí. Bylo dokonce uvažováno o opatření spolkové tabulky u dveří do schůzovní místnosti hasičů. K vlastnímu provedení zřejmě nedošlo, protože od roku 1896 konají hasiči své valné hromady a schůze výboru v hostinci u Františka Milera, který byl také spolkovým funkcionářem. Ve volbách v roce 1896 došlo k nepatrným změnám v obsazení jednotlivých tradičních funkcí. Hostinský a řezník František Miler povýšil na zástupce velitele, četařem lezců se stal Josef Turek a četařem bouračů Josef Bartoš. Ze správní rady odešli Antonín Puncman a Josef Bartoš mladší, místo nich byl odsouhlasen Antonín Puncman. Z řad přispívajících zůstal švec Antonín Horčička a nově byl zvolen František Kulštrunk, sedlář. Zbrojmistrem se stal Václav Oplt. O rok později v roce 1897 byly provedeny dodatečné volby. Za zemřelého Josefa Bartoše byl doplněn volbou Josef Koloc a do správní rady přibyl Alois Švarc.

Pozitivním rysem bylo hospodaření sboru. V roce 1894 měl dobře prosperující spolek v poštovní spořitelně 214 zl. a 23 kr., u místní školní rady zůstalo deponováno 180 zl. a v příruční pokladně 18 zl. O dva roky později měli bakovští hasiči uloženo u městské spořitelny v Mn.Hradišti 362 zl., 86 kr.a u zemské župní jednoty 130 zl. V roce 1900, kdy byla provedena změna názvu rakouské měny ze zlatých a krejcarů na koruny a haléře, mají bakovští hasiči na svém účtě 920 korun a 78 haléřů. Převod na novou měnu byl přibližně 1 ku 1. Spolek spoří, protože má v úmyslu zakoupit novou stříkačku.

Na valné hromadě v roce 1898 navrhl Frant. Miler založit podpůrnou nemocenskou pokladnu v rámci zdejšího hasičského sboru. Jeho návrh byl přijat. V diskusi na této výroční schůzi navrhl bratr Koloc, aby se určil řád pro používání loďky při povodních. Nebylo dosud stanoveno, kdo z řad hasičů bude určen k záchranné akci na lodi. Nehledě k tomu, že je nutné o pramici pečovat celoročně. Výrazně zazněla kritika na neplniče domácího řádu, kterými byli Čečelka, Zima, Kuna, Herbst a Koloc.

Stalo se dobrým zvykem, že se hasiči ve svých uniformách účastní pohřbů svých zemřelých členů, popřípadě jejich rodinných příslušníků. Na výzvu městského úřadu podporují svou účastí všechny církevní slavnosti. V neděli 5. července 1896 o bakovské pouti kráčejí v průvodu s ostatními spolky při uvítání nového faráře Jana Bernata, který do Bakova přicházel z Hlavice. Stejně se vyznamenali svým vystupováním ve stejnokrojích v červnu 1899, kdy do Bakova přijel na biřmování litoměřický biskup. Za své velkolepé vystoupení při této akci obdrželi vědro piva, které se jim našenkovalo v radničním hostinci. Každoročně pořádá výbor hasičského sboru své tradiční hasičské bály, které jsou vždy ziskové.

Valná hromada v roce 1899 se konala proti předchozím zvykům už 15. ledna. Na začátku bylo vzpomenuto 20. výročí založení hasičského sboru v Bakově. Na schůzi se dostavilo 29 členů, ale i tak byla účast proti nejbližším minulým létům nadprůměrná. Ve volbách, které proběhly tajným hlasováním jako obvykle, byl zvolen předsedou Vilém Faltin, velitelem Jan Puncman a jeho zástupcem Josef Turek. Změny nastaly ve funkcích nadhasičů. Četařem lezců byl zvolen Florian Rozkovec, četařem bouračů František Puncman, velitelem stříkačníků I. se stal Josef Honc a velitelem druhého družstva stříkačníků Václav Kulštrunk. Za důvěrníky byli zvoleni Václav Koloc, Ant. Puncman, Václav Venclák a Fr.Miler. Z řad přispívajících členů byli volbou vybráni Václav Křtinský a Václav Havlík.

Po požáru u Koloců v září 1899 se obecní zastupitelstvo rozhodlo pořídit novou stříkačku i s hadicemi u osvědčené firmy Smékal v Čechách pod Košířem u Olomouce. Celkově bylo uvolněno 1200 zl., které představovaly veškeré dosavadní subvence i s úroky, které byly dosud shromážděny na účtě města. Z dostupných písemných dokladů však vyplývá, že stříkačka nebyla pořízena, ačkoliv o její zakoupení uvažují městští radní už v lednu 1898, pokud dostanou státní subvenci. Bylo patrné, že původní stříkačky už dosluhovaly. Jen k malému stroji se měla v roce 1892 pořídit kolečka na účet města.

V létech 1899 a 1900 vypukly požáry  v Menzlově papírně v Podolí a v Leintenbergrově textilce v Josefově Dole, kterých se zúčastnili při zdolávání též bakovští hasiči. Oba továrníci zaslali do Bakova děkovné dopisy. Po likvidaci požáru Josefa Koloce v Bakově jim úřad zaplatil 61 litrů piva bez souhlasu starosty, což vyvolalo opětovnou kritiku představitelů města, zvláště když mezi zastupiteli a obyvateli stále setrvávala nedůvěra k vedení města. Poslední výroční schůze v 19. století zastihla členy spolku v nebývalé aktivitě. Bylo rozhodnuto, že se natřou žebříky a pořídí se plachta na stříkačku, aby se na ni neprášilo. Výboru byly dokonce předloženy vzory látek a střihů na nové hasičské pracovní obleky. Už v červnu předchozího roku jim město slíbilo 30 zl. na pořízení pracovních stejnokrojů. K obměně došlo i ve volbě delegátů do župní hasičské jednoty. Po dlouhých létech nastupují za osvědčené funkcionáře Faltina a Puncmana Václav Venclák a J. Oplt. V roce 1902 byli zdejší hasiči povolání k likvidaci čtyř ohňů.

Po volbách správní rady v roce 1903 stanul v čele sboru tehdejší starosta města Antonín Horčička, místní švec. Jeho příchodem dochází k výraznému oživení činnosti celého spolku. Správní rada se kromě své valné hromady sešla dokonce desetkrát. Přispívající člen správní rady MUDr. Satran prosadil na valné hromadě 25. ledna 1903 založení podpůrného fondu, do jehož kolébky bylo sebráno 243 K 39 haléřů. Valná hromada zároveň schválila řád podpůrného fondu, který po schválení přítomných podepsal předseda Horčička, velitel Jan Puncman a jednatel Fr.Špalek. Významnou událostí v průběhu valné hromady se stalo zvolení Viléma Faltina čestným členem. Sbor se účastnil jako obvykle hlavních církevních svátků a dvou hasičských slavností, župních sjezdů v Korytech a v Bělé pod Bezdězem. Starosta města A. Horčička se výrazně zasadil o pořízení nového parního stroje, který byl vysvěcen na slavnosti 20. července 1902. Do Bakova se tehdy sjely hasičské sbory z celého Bakovska: Malé Bělé, Bítouchova, Veselé, Bud a Horek, nechyběli ani hasiči z Mnichova Hradiště, Bělé, Bosně, Bílé Hlíny, Koryt a tovární hasiči z mladoboleslavské a josefodolské textilky. Součástí slavnosti byla i velkolepá polní mše, po ní koncert v zahradě restaurace Na Zastávce a navečer přichystaný věneček, na němž vyhrávala známá Hillerova kapela. Hasičský sbor se v roce 1903 zúčastnil likvidace šesti požárů. V průběhu roku 1903 se zúčastnili okrskového cvičení v Bílé Hlíně, župních sjezdů v Mohelnici a v Čisté a zemského sjezdu v Praze.

Jubilejní rok 1905 zastihl Bakováky v přípravách 25. výročí založení hasičského sboru. Za tím účelem se konaly tři mimořádné valné hromady. Vedení sboru zůstalo shodné jako při minulých volbách. A.Horčička se stal předsedou, Jan Puncman velitelem, Fr. Špalek jeho zástupcem a zároveň jednatelem. Za nadhasiče byli zvoleni osvědčení Jos. Melich, Fr. Puncman, Josef Honc a Václav Oplt, zbrojmistrem se stal zdejší zámečník Josef Honc, ve správní radě dále zasedli Vilém Faltin, Florián Rozkovec, Jan Koloc st. a Václav Kulštrunk z řad činných hasičů a Vojtěch Horčička a MUDr. Josef Satran z přispívajících.

Od roku 1905 se městská rada a zastupitelstvo ocitá v nepřetržitých svárech, které si nic nezadají se situací ve vedení města v předchozích devadesátých létech. Na zasedáních městských orgánů, zvláště jeho rady, padají hanlivá a urážlivá slova, která končí v jednom případě i stáním u krajského soudu v Mladé Boleslavi. V městečku, kde se tradičně prolínají v zastupitelských orgánech a ve vedeních spolků stejní funkcionáři, tím trpí i vlastní spolková činnost. Jedni spolu nemluví, protože se cítí uraženi, jiní sabotují veřejné městské slavnosti, jako např. starosta města A.Fibiger, stojící v čele jednoho tábora, se nezúčastnil slavnostního otevření nové školní budovy. Druhou odporující stranou je skupina měšťanů, která se shromáždila kolem MUDr. Satrana. Někteří jednotlivci stojí jako výrazné individuality mezi nimi, jako např. bývalý starosta A. Horčička. Mnozí si nechtějí tu či onu stranu rozhněvat, a tak se veřejně neangažují.

Důsledkem toho je i malá účast členů na valné hromadě v roce 1907, kdy se do lokálu Radnice dostavilo pouhých 16 členů. Výbor spolku si uvědomuje nebezpečí, které pramenilo z nezájmu členů o hasičskou činnost. Provedli rozbor členské základny a začali dělat opatření k jejímu navýšení. V roce 1907 čítá sbor po všech opatřeních a náboru 36 činných členů, 15 přispívajících a jednoho čestného člena (V. Faltina). Výbor se proto obrátil prostřednictvím dopisu na městský úřad, aby  prostřednictvím jeho výzev občané vstupovali do řad přispívajících členů. V roce 1909 bakovští hasiči vzpomínali 30. výročí svého založení v roce 1879. Na počest výročí se žádná slavnostní akce nepřipravovala. Jen na valné hromadě byly připomenuty významné akce, které sbor za třicet let uspořádal. Nejvyšší uznání představoval počet devadesáti zásahů při likvidaci požárů ve městě a v jeho okolí. Hasiči v uniformách ve stejné době se zúčastnili 56 pohřbů a 41 slavností.

V roce 1910 byl na únorové valné hromadě zvolen novým předsedou spolku Čeněk Vodka, současný starosta města. Za člena župní správní rady byl určen volbou Václav Oplt a novým jednatelem se stal obětavý hasič, čestný člen Vilém Faltin. Spolkový inventář se neustále doplňuje podle toho, na co jsou v pokladně peníze. Už v předchozím roce byla pořízena nová lucerna, v jubilejním roce přibyla nová lékárnička, jejíž správcem byl pověřen Dominio Pauza.

Při volbách v roce 1911 se nevýznamně obměnilo složení  správní rady spolku. Z nových tváří je třeba vzpomenout na nového zbrojmistra Josefa Vávru a dva nové členy z řad přispívajících ředitele chlapecké školy Jos.Javůrka a Jana Strnada. Vedení města si je vědomo, že musí podporovat v činnosti zvláště mladší hasiče, aby sbor byl neustále aktivní. Proto podpořili taneční zábavu mladých hasičů 11. června v hostinci městského tajemníka Josefa Grünwalda částkou 10 K, „aby se mladí hasiči pobavili.“  Předtím však museli předvést své vystoupení na veřejném cvičení v trenčínské návsi.

Do roku 1912 vstupuje sbor s novým vedením. Ke změně došlo na valné hromadě 14.ledna, kdy se vedení spolku ujímá hostinský František Miler a jednatelem se stal Emanuel Kyncl. Ve stejné době se zvýšil počet aktivních členů (40) a přispívajících (38). Zlepšila se schůzová aktivita správní rady. Výbor žádá vedení města o zakoupení režných obleků a hydronetky a také o postavení dřevěné boudy na sušení hadic. I zbrojnice na rohu náměstí do Bělské ulice si žádala obílení. Pokladník Faltin žádá, aby se dal do pořádku spolkový inventář. Dosud jsou v evidenci staré bezmála stoleté vahadlové stříkačky, hasičská výzbroj pro obě loďky a další drobný inventář. V témž roce se četa dvanácti hasičů i s parním strojem zúčastnila likvidace požáru v Menzlově továrně v Podolí. Továrník poslal do města poděkování a odměnu 100 K, která byla rozdělena mezi členy hasičského družstva a zbývající část připadla do sborové pokladny.

Valná hromada v roce 1913 v hostinci U Milerů měla částečně slavnostní ráz. Šest dlouhodobých a zasloužilých členů bylo jmenováno čestnými členy. Byli to vedle Viléma Faltina Josef Koloc st., Jan Puncman, Václav Oplt, Václav Kulštrunk, František Puncman a Fr. Pajkrt. Na téže valné hromadě došlo poprvé, i když jen oklikou, k ostré kritice velitele Jana Puncmana, který si dlouhodobě vypůjčil plachtu, jež původně sloužila na překrytí malé stříkačky. Václav Oplt žádá o její okamžité vrácení do druhého dne panem velitelem a vyzývá zbrojmistra Vávru, aby na dané vrácení osobně dohlédl a zjistil, v jakém je stavu, a zařídil, aby více nebyla nikomu půjčena. O rok později se na výroční schůzi opřeli někteří členové ještě důrazněji do Jana Puncmana. Josef Melich měl velmi kritickou připomínku k práci velitele Puncmana. Veřejně se jej dotazoval, proč se nepostaral, aby zvolení četaři plnili své povinnosti ke sboru. Velitel se hájil, že je těžké některé četaře k plnění povinností přimět. Proti veliteli též ostře vystoupil Fr. Zejbrdlich, jenž doslova uvedl: „Velitel Jan Puncman vůbec nyní ani v dřívějších dobách žádného četaře ani člena nepřipustil, aby se ve sboru něčemu řádně naučili, a tak to podle toho u našeho sboru vypadá.“ Velitel ztlumil další výtky podáním své zprávy. V roce 1913 se sbor zúčastnil hašení čtyř požárů, zavítal na sjezd do Branžeže, provedl vlastních 9 cvičení, projevil aktivitu při povodních, účastnil se pohřbů a církevních slavností a dozíral na dodržování požárních předpisů při divadelních představeních v radnici. Opět nastala kritika velitele Jana Puncmana. Útočila na velitele, proč se sbor nezúčastnil pohřbu bývalého člena spolku p. Šírka, když ostatní sbory v okolí byly na rozloučení přítomny? Puncman se ohradil, že mu župní tajemník sdělil, že se hasičstvo pohřbu nezúčastní, a proto vše pokládal za vyřízené.

Po bouřlivé rozpravě následovaly volby nové správní rady. Poprvé v dějinách spolku bylo nejdříve zvoleno pětičlenné skrutinium, které navrhlo funkcionáře ke zvolení valnou hromadou. Předsedou zůstal František Miler. Velitelem byl zvolen Fr. Zejbrdlich, místovelitelem Fr.Špalek, četařem bouračů Fr. Puncman, lezců Josef Hyka, stříkačníků Josef Koloc ml., velitelem ochranné čety Jan Puncman, důvěrníky z řad aktivních členů E. Kyncl, Jos. Livora, Vilém Faltin, Jos. Melich, Jos. Honc, členy z řad přispívajících učitelé Fr. Opočenský a Jos.Javůrek, zbrojmistrem Josef Honc ml. Za delegáty do župní jednoty byli zvolení Jan Puncman a Fr. Špalek.

Poslední předválečná valná hromada, aniž to kdo tušil, byla zakončena hasičským heslem: „Sobě ke cti, bližnímu k ochraně, vlasti k oslavě!“

Účast na likvidaci požárů:
1891 – Bakov dvakrát
1892 – Malá Bělá, Bakov, Čihádka, Veselá, cukrovar v Haškově;
1893 – Bakov;
1894 – Menzelova továrna Podolí;
1895 – ‚Bakov u Kocourků (12 sborů), Bítouchov, Maníkovice, Páterov;
1896 – Trenčín, Veselá, Mnichovo Hradiště;
1897 – požár neevidován;
1898 – cihelna v Malé Bělé, Chudoplesy (stodola u Havlíčků);
1899 – Bakov třikrát,  Menzelova továrna v Podolí, Šubrtov dvakrát, Bítouchov;
1900 – cihelna ve Zvířeticích, Trenčín, Chudoplesy;
1901 – Malá Bělá, Lhotice, Bakov, Malý Ptýrov, výjezd k domnělému požáru;
1902 – Habr, Josefův Důl, Veselá, Haškov;
1903 – Klášter dvakrát (domnělý požár), Bakov dvakrát (u Nevyhoštěných a u Bartošů), Dolánky, Veselá;
1904 – Dolní Bukovina, papírna u Maršů, Dalešice, Malá Bělá, Bakov u Zemanů;
1905 – Bítouchov (domnělý požár), Trenčín, Ptýrov, Zvířetice, Habr, Bakov u Kulštrunků;
1906 – Nová Ves, Klášter, Bakov u Šetřilů, Erbenova cihelna v Malé Bělé;
1907 – Malá Bělá (u Růtů a u Misíků; Menzelova továrna (sbor na cestě vrácen);
1908 – Menzelova papírna, Bakov (u Beranů, Kubrtů a Tůmů);
1909 – Bakov;
1910 – Jívina, Chudoplesy, Bakov (u Tůmů a Kulštrunků; Florian Rozkovec zemřel);
1911 – Bakov (nádraží);
1912 – Menzelova papírna, Trenčín u Puldů, Trenčín u „Cermanů“;
1913 – Bílá Hlína, Malá Bělá, Nová Ves (stoh slámy);

Za první světové války

Za I. světové války se veškerá schůzová činnost odehrávala v lokále U Milerů, kde byl nájemcem hostince a řeznictví předseda hasičského sboru František Miler. I přes tuto výhodu nevedla ani tato skutečnost k výrazné aktivitě. České obyvatelstvo věřilo, že válka proti Srbsku nebude dlouhá a vojáci se opět vrátí domů ke svým rodinám. Vedlo to k pasivitě spolků, jejichž funkcionáři, pokud zůstali doma a nenarukovali, odmítali přijmout zásadní opatření či rozhodnutí. Čekali na návrat členů správního výboru. Odmítali i volby v řádném tříletém cyklu. V roce 1916 zdůvodnili odmítnutí voleb tím, že bez souhlasu navrhovaných, kteří jsou ve válce, nelze volbu provést. Provedou se až po skončení války. Nanejvýše zorganizovali jen doplňovací volbu, jako tomu bylo v roce 1915, kdy byl výbor rozšířen o Josefa Voláka.

Na první řádné valné hromadě, konané od počátku války, bylo odsouhlaseno vyplatit mobilizovaným členům 10 K. na jednoho člena. Celková pasivita se projevovala ve svolávání počtu výborových schůzí, kdy jejich počet klesal ze čtyř na jednu v roce 1917 a 1918. Celkový nezájem o spolkovou činnost, nejen hasičskou, byl všeobecný. Spočíval zejména v bídném postavení občanů, zvláště těch nejchudších, kteří měli živitele rodiny na frontě a zajímali se jen o opatřování potravin a přežití. Postupně se vytvářelo a stupňovalo i protirakouské smýšlení, které krotili jen městští představitelé a četnictvo. Na valné hromadě v roce 1917 bylo přítomno jen dvanáct členů a o rok později dokonce jen devět.

Na jednání městské rady se na počátku války někteří radní pozastavovali nad málo využívanou párnicí, již město zakoupilo v roce 1902. Z řad opozice bylo namítáno, že koupě stříkačky nebyla nutná, že se mohla o nějaký rok ještě odložit. Hasiči oponovali, že sami přispěli svými úsporami v hodnotě 2000 K a zemská hasičská jednota jim každý druhý rok přispívá částkou 300 K, takže se celkový náklad městu umořuje. Výbor spolku proto nežádal od městské rady žádnou finanční podporu na opravu párnice v roce 1917. Sami měli jen 500 K, které však na úhradu účtu nepostačovaly. Nic radostného pro předsedu Františka Milera a členy správní rady. Celková neutěšená situace v městečku a v jeho okolí se zvyšovala zvláště smutnými informacemi z fronty, odkud přicházely každou chvíli zprávy o úmrtí bakovských vojáků. Proto jednou z hlavních povinností bylo získávat finanční prostředky pro vdovský a sirotčí fond.

Stesk nad situací vyvrcholil na valné hromadě v lednu 1918. Bylo konstatováno, že ve městě není zájem o hasičství. Nebylo divu, v Bakově zůstalo jen 17 starších členů sboru, ostatní byli na frontách, nebo padli. Výroční sezení proto přijalo usnesení, aby starší členové zastupovali při cvičeních a požárech své mladší kolegy. Výbor nechtěl dopustit, aby činnost hasičského sboru trpěla. Zvýšil i sazby za hlídky hasičů při divadelních a filmových představeních na 1 K 20 hal.za každé představení.

Na jaře 1918 pronikají do širokých lidových vrstev protirakouské tendence. I do ideově zkostnatělého Bakova, nasáklého po předchozích tří staletí podporou rakušáctví a katolické církve, silně podporovaného vedoucími činiteli města, pronikají národní české nálady i zjevný odstup od tradičního rakušáctví. V květnu se konala v radnici mimořádná valná hromada, která volbou doplnila obsazení funkce velitele. Byl jím zvolen František Zejbrdlich. I když byla malá účast (17 členů) projednávala mimojiné účast na slavnosti Božího těla. Hasiči si dali podmínku, že se účastní církevních slavností, pokud dá městské zastupitelstvo povolení ke konání odpoledního koncertu v zahradě hostince Na Zastávce. Vedení města se ještě radilo na okresním hejtmanství v Mn.Hradišti, kde se už vědělo o připravovaném zákazu všech zábav v Rakousku- Uhersku od 30.května 1918. Na základě tohoto zrušovacího nařízení nedostali tedy bakovští hasiči souhlas ke konání koncertu, a proto se církevních slavností Božího těla nezúčastnili.

Účast na likvidaci požárů:
1914 – Bakov u Baršů, Nová Ves (Macoun), škrobárna v Nové Vsi;
1915 – neuvedeno;
1916 – Menzelova továrna v Podolí;
1917 – neuvedeno;
1918 – Nová Ves (Tomsa, Koloc, Tondr, Růta).

Období meziválečné

Počátky Československé republiky, nového státu ve střední Evropě, nebyly nikterak nadějné. Nedostatek potravin, šatstva a obuvi, které usměrňovali navíc podle svých zájmů šmelináři, vedl ke zbídačování především dělnických vrstev. Přesto se mezi lidem udržovaly národní ideály a víra v lepší budoucnost při budování své vlastní republiky. I Bakováci věřili, že nebude hůře, než bylo za Rakouska.

Představitelé zdejších spolků důsledně lpěli na znění paragrafů svých spolkových stanov, které ještě odpovídaly politickému programu starého Rakouska. Navzájem se napomínali na svých schůzích, pokud někdo z členů prosazoval politický názor své strany. Nebylo dokonce ani přípustno, aby na schůzích nosili členové odznaky své politické strany. Od těchto zásad bylo po vzniku republiku postupně upouštěno, až se dokonce otevřely dveře vedoucí úloze funkcionářů některých politických stran. Proto se nedivme, že jsou v určitých obdobích některá rozhodnutí výborů opačná než v předchozích létech.

První valná hromada v nové republice se konala 19.ledna 1919 v huňátovně, domě vedle staré radnice, kde v té době sídlil městský úřad. Na programu jednání bylo pořízení pomníku padlým v první světové válce. Mezi desítkami padlých Bakováků bylo i mnoho hasičů. Bohužel k tomuto bodu jednání nebylo přijato žádné konkrétní usnesení, jehož výsledkem by byla realizace pomníku. První poválečné zasedání se soustředilo na volbu nového výboru. Předsedou spolku se stal jeden služebně z nejstarších hasičů Jan Puncman, zakládající člen. Velitelem byl zvolen Fr. Špalek, jeho zástupcem Josef Melich. Četařem lezců byl volbou vybrán Josef Bubák, bouračů Fr. Puncman, stříkačníků Jos.Livora a ochranné čety Josef Koloc. Do výboru byli zvoleni čtyři důvěrníci z činných členů: K.Havlíček, Jos.Honc ml., K. Frencl a Jos.Havlíček a z řad přispívajících členů Fr. Opočenský a Bedřich Faltin. Za zbrojmistra byl vybrán zámečník Jos. Honc st. Součástí schůze byla též volba revizorů.

Ve valné hromadě v roce 1920 bylo schváleno několik zásadních opatření, závazných pro všechny členy sboru. 0pět se ozval stesk nad nezájmem členů o spolkovou činnost, zvláště o cvičení. Proto bylo rozhodnuto provést nábor nových mladých členů, kterým bude v prvním roce předán kabát s helmicí a ve druhém roce i kalhoty. Bylo přijato opatření ke zvýšení kázně při výjezdu k ohni. Na stříkačku nebude brán ten, kdo nebude oblečený do hasičského stejnokroje. Dosavadní živelnosti byly zbaveny též výjezdy na Jizeru při povodních. Byla určena vodní četa v obsazení K.Havlíček, K. Frencl, Fr. Puncman a V. Zoufalý.

Velkým problémem byl přístup sboru k rozhodnutí městské rady, jež stanovila podmínky, za kterých může parní stříkačka vyjet do sousedních obcí k požáru. Usnesení radních nebylo hasiči všeobecně přijato. Své záporné stanovisko opírali o velké příspěvky, které zejména soukromé továrny věnovaly na pořízení bakovské párnice, a proto jsou Bakováci zavázáni výpomocí. Ještě větší odpor vyvstal k mínění radnice, že parní stroj je jejím majetkem, nikoliv v držení hasičského sboru. Byl přijat zásadní a nekompromisní  požadavek, aby radní odvolali toto své rozhodnutí, jinak se Sbor dobrovolných hasičů Bakov n. J. vymaní z područí obce. Tudíž také požádá, aby veškeré zemské či okresní peněžní subvence byly poukazovány přímo hasičům.

V roce 1922 se konaly další volby do výboru hasičského sboru. Vedoucí funkcionáři zůstali na svých místech. Zástupcem velitele se stal Jos. Livora a kompletně byli vyměněni četaři výkonných složek. Do čela lezců byl zvolen Jos. Livora, novým četařem bouračů se stal Václav Zoufalý, v čele stříkačníků stanul K.Havlíček a ochranný sbor vedl Václav Kulštrunk. Do výboru přibyli J. Strádal, F. Zejbrdlich a Jos. Novák.

V následných poválečných létech fungovaly v rámci spolkových stanov tři základní fondy: podpůrný, cestovní a pohřební. Bylo odsouhlaseno, že příspěvek na každého zemřelého aktivního člena činí 100 Kč. Na mimořádné valné hromadě 9. března 1923 byly schváleny nové stanovy. Důležité bylo usnesení o pohřebním fondu, jenž se i nadále týkal jen činných členů. Členové do třiceti let přispívali nižší peněžní částkou než starší, kteří platili vyšší vkladné. Výrazně bylo odstupňováno vyplácení pohřebného. Členové v 1.a 2. roce dostávali 100 Kč, ve 3.a 4. roce 200 Kč, v 5. a 6. roce 300 Kč, v 7. a 8. roce 400 Kč, v 9. a 10. roce 500 Kč a starší členové nad Kč dostávali 600 Kč.

Z dostupných písemných zpráv víme, že se sbor zúčastnil likvidace požáru v bakovském nádraží v roce 1920 a v následujícím roce pily na Velkém Rečkově.

Na valné hromadě v lednu 1925 za přítomnosti 37 členů byly vykonány opět volby nového výboru. Předsedou zůstal i nadále Jan Puncman, velitelem Fr. Špalek, avšak téměř v ostatních funkcích nastaly zásadní změny. Novým zástupcem velitele byl zvolen K.Havlíček, četařem lezců Jos.Hyka, bouračů K. Frencl, stříkačníků Jos.Livora a ochranného sboru Fr. Puncman. Do správní rady přibyli Jos. Šarbort, Al. Stránský, Jos. Tondr a Bedřich Faltin z řad činných členů a z přispívajících Jos. Bartoš a Jan Novák.Do župní valné hromady byli delegováni K.Havlíček a K. Frencl, do jejích výborových schůzí Jos. Bursík a Jar. Hafner.

Na 9. května 1925 byla opět svolána mimořádná valná hromada, kde byly projednány a také schváleny nové stanovy Zemské hasičské jednoty. Schůze bylo využito k opětovné volbě výboru podle nových stanov. Z funkce předsedy odstoupil dlouholetý člen Jan Puncman a nahradil ho Fr. Špalek. Novým velitelem se stal K.Havlíček a jeho zástupcem Jos.Livora. Do čela ochranného sboru byl zvolen Jos. Bursík. Do výboru bez rozdílu , zda šlo o členy činné nebo přispívající přibyli R. Černý a Fr. Krušínský. Za Dlouhá léta práce pro hasičstvo byl Jan Puncman jmenován čestným členem. Na rozdíl od předchozích voleb, kdy postačovali ke kontrole hospodaření spolku dva revizoři, ba dokonce v některých létech i jeden, byli pro tentokrát zvoleni hned tři členové revizní komise. Stali se jimi bratří Novák, Bulíř a Miler.

Při schůzovém jednání v následujícím roce prosadil Jos.Hyka změnu spolkových stanov. Na základě jeho návrhu bylo schváleno sloučení výboru správního s technickým (s nadhasiči). Novým pravidlem, jež bylo též schváleno, bylo právo příslušné čety volit svého četaře ze svého středu. Schvalovacím řízením prošlo přísné spolkové nařízení o nošení uniforem na pohřbech. Bratr Stránský prosadil, aby na poslední rozloučení s činnými členy přišli bratři ve stejnokroji s přilbou a v osobní výzbroji. Naopak při pohřebním rozloučení s přispívajícím členem stačila jen modrá čamara s modrou čepicí. Čamara se vžila po roce 1848 jako symbol českého národního vlastenectví. Byl to černý kabátec, vpředu zapínaný šňůrkami.

V roce 1927 se opět měnil statut pohřebního fondu za účelem dlouholetého vyplácení pohřebného všem náležejícím ve schválených částkách. Zásadně se změnily podmínky pro přijímání do pohřebního fondu. Mladí členové od 30 do 35 let museli uhradit členský pohřební příspěvek 50 Kč, 3 Kč za zápisné a členskou legitimaci. Stupnice dále určuje navýšení po pěti létech o 50 Kč až do částky 300 Kč na hranici dožitých 60 let. Osoby mladší 30 let a starší 60 let se do pohřebního fondu nepřijímají. Upřesněna byla zásada o vyplácení podpůrného fondu. Nově budou peníze z tohoto fondu vypláceny nemocným po dvanácti dnech nemoci a na základě lékařského osvědčení.

Mimořádná valná hromada, která přijala výše uvedené směrnice pro podpůrný a pohřební fond, též reagovala na třenice, jež se projevovaly mezi některými funkcionáři sboru. J. Hyka nabádal bratry, aby se chránili šarvátek a třenic, které v poslední době čím dále více ve sboru panují. Na této mimořádné valné hromadě odstoupil předseda Fr. Špalek a místo něj byl v tajném hlasování opět zvolen Jan Puncman. Funkci velitele nepřijal Jos. Livora, a proto za něj byl volbou vybrán Jos.Hyka., jeho zástupcem se stal J.Bursík. Obdobné problémy nastaly s volbou přísedících výboru. Jan Kastner a Václav Miler volbu přijali, avšak bratr Zejbrdlich zásadně odmítl náhradníka člena výboru. Proto byli zvoleni Václav Brych a Ant. Pajkrt, kteří pověření touto funkcí přijali. Z nadhasičů zůstali pouze bratří Frencl a Puncman F., novými se stali Al. Stránský a Fr. Krušinský. Zbrojmistrem byl zvolen Jaroslav Sedláček.

V roce 1928 městský úřad vypověděl hasičům právo na hasičskou zbrojnici v bývalých masných krámech na rohu náměstí s Bělskou ulicí, kde se začalo s výstavbou budovy spořitelny. Hasičům nezbývalo nic jiného než hledat příhodné místo pro novou zbrojnici. Tento úkol na sebe převzala komise pro pořízení nové budovy. Do jejího čela byl postaven nový člen sboru učitel Václav Větvička, který se teprve nedávno přistěhoval z Českého Dubu a přijal funkci vzdělavatele, jež dosud nebyla ve spolku obsazena.

V roce 1928 na schůzi správní rady začala debata o nové autostříkačce, která by byla daleko výkonnější než párnice. V.Větvička doporučoval, aby se jednalo s firmou ing. Eberta z Prahy, u něhož je zavedená praxe, že přijímá od hasičských spolků jejich stávající stroj a místo něj dává náhradu dvoukolovou motorovou stříkačku, typu 5. Cena výrobku by tak nebyla ani poloviční, ač by byl stroj ve stejné výkonnosti jako automobilová stříkačka. Po zralé úvaze spolkových činitelů došlo k rozhodnutí, že se dvoukolová stříkačka objedná, pokud budou souhlasit představitelé města. Hasičský sbor neměl ani zdaleka tolik finančních prostředků, aby mohl stroj pořídit bez podpory města. Proto požádal o půjčku městskou správu, která s ní souhlasila, i když by si sama musela vzít půjčku se svolením okresní správní komise jako dohlédacího orgánu. Městský úřad dokladoval svou žádost tím, že bakovský sbor dobrovolných hasičů požádal o příspěvek zemské hasičské instituce. Zemské subvence by měly v příštích létech dluh uhradit. Okresní správní komise v Mnichově Hradišti však rezolutně půjčku Bakovu nepovolila, protože město je příliš zadlužené a zemské subvence pro hasiče nejsou jisté. S tím bakovští hasiči nepočítali, neboť už dříve dvoukolovou stříkačku objednali a věřili, že vše, pokud se půjček týká, půjde hladce. Nestačili se ani spojit s pražskou firmou ing. Ebert o stornování své objednávky, když se kompletní stříkačka objevila v Bakově. Byl to na pohled nádherný stroj, obsahující 75 koňských sil, který se mohl chlubit vítězstvím na hasičské výstavě v Praze, odkud po skončení výstavy byl přivezen přímo do Bakova, kde je čekalo nepříjemné překvapení. Nikdo z hasičů ani městských orgánů nebyl odhodlán stříkačku převzít. Ač bylo celé náměstí zaplněno zvědavými Bakováky, kteří vtipkovali na úkor objednavatelů, nikdo se do podvečera nenašel, kdo by se odhodlal z řad příslušných činitelů vzít odpovědnost na sebe. Zástupci pražské firmy začali jednat s představiteli města a dožadovali se převzetí stroje. Nic je nezajímalo, že město nedostalo souhlas ke koupi stříkačky, protože je zadlužené. Zástupce pražské firmy v průběhu vyjednávání přešel od tvrdých zásadních stanovisek k mírnějším, dokonce i prosil velitele hasičů, aby dovolil stříkačku v Bakově předvést a prozatím ponechat v úschově, dokud se spor nevyřeší. Jeho prosbám bylo vyhověno. Mělo to však i své dozvuky. Bakováci si vyprávěli vtipy o hostu, jenž neměl na zaplacení své útraty. I do samotných hasičských řad vnikla skepse, zda je vhodná doba ke koupi stroje, když nejsou k dispozici peníze. Nabízely se přednější akce k vynaložení peněz, jako výstavba nové pošty či budovy dívčí školy. I soudobé noviny si bakovské události povšimly ve svém satirickém fejetonu.

Opravdoví hasiči si však všeobecného posměchu nic nedělali. Věděli, že na posměváčky jsou háčky a pak se uvidí, kdo měl pravdu. Sami měli dost práce s pořízením nové zbrojnice, kam by uložily své stroje a nářadí. Zbrojmistr Sedláček zjistil, že mu ve skladě chybí obě hydronetky. Ač se dotazoval veřejně na výroční schůzi v roce 1929, nikdo o nich nevěděl. Nezbývalo než po nich pátrat skoro detektivním způsobem. Městské zastupitelstvo nabídlo jako náhradu za hasičskou zbrojnici bývalou Huňatovu stodolu v místě za radnicí s přístupem od radničního průjezdu. Návrh představitelé sboru přijali, postupně v různých následujících dobách přestavěli a zvelebili nejen k hasičskému užitku.

Po valné hromadě v roce 1930 se dostávají do vedení sboru intelektuálové Větvička a Žofka, oba učitelé. Ve volbách nastala velká změna v obsazení správního a velitelského úseku. Pro větší demokratičnost, aby se zabránilo hádkám a svárům mezi bratry sboru, byla nejdříve zvolena černá komise, jež sestavila návrh kandidátky, která musela být sestavena v téže valné hromadě v průběhu několika desítek minut. Předsedou byl zvolen Václav Větvička, čestným předsedou Jan Puncman, přísedícími výboru Fr.Žofka a Václav Rejnart, jejich náhradníky Josef Bartoš a Fr.Kešner. Pro volbu výkonných činitelů bylo opět vybráno pětičlenné skrutinium , které navrhlo kandidátku. Velitelem se stal J.Hyka, jeho zástupcem br. Velda, do výboru bylo ještě zvoleni bratří Černý a Špalek a jejich náhradníky se stali bratří Šarbort a Kotyza. Funkci jednatele převzal R. Černý a pokladníka Fr. Žofka. Podle staré metodiky hašení požárů byli zvoleni náčelníci lezců (Stránský), bouračů (Frencl), stříkačníků (K.Havlíček), ochranné čety Fr.Puncman)a sanitární čety (Jos.Stehlík) všemi přítomnými.

V roce 1931 se opět objevily šarvátky mezi vedoucími funkcionáři sboru. Předseda Větvička rezignoval na svou funkci, avšak po domluvě vzal své rozhodnutí zpět. Zato zástupce velitele Velda na svém odstoupení trval, a tak byl místo něj zvolen Jos.Livora. a místovelitelem se stal Karel Havlíček. Vojtěch Kotyza a Josef Šarbort nahradili náčelníky lezců a stříkačníků. .V  roce 1932 byl zvolen jednatelem Blahoš Moc.

Na konci listopadu 1932 se konala slavnostní schůze v radnici. Jejím jediným bodem programu bylo vyznamenat zasloužilé členy sboru. Bratří Jan Puncman (nar.1862), František Puncman (1863) a Václav Oplt (1861) obdrželi česné uznání od Sboru dobrovolných hasičů a věcné dárky od župy č. 32 Mnichovo Hradiště, Zemské národní jednoty a Svazu hasičstva.

V roce 1932 dalo město na své náklady vydláždit vjezd do zbrojnice, pořídila též světlo na zbrojnici a na Zbábu.

Organizace sboru dosáhla opět menší změnu. Byly zřízeny nové fondy: podpůrný, cestovní, ošacovací, věcný, samaritský, příruční a podpůrný. Své funkce jednatele se vzdal Bl. Moc, za něhož nastoupil Jaroslav Sedláček.

Na valnou hromadu 29.ledna 1933 se dostavilo 46 členů. Sbor přijal mezi sebe první ženu. Výbor se mohl pochlubit pravidelným měsíčním konáním svých schůzí. Tím rostla i morálka všech členů sboru. Zvláště velký účinek měly pravidelné referáty vzdělavatele, v nichž řečník zdůrazňoval morální profil každého hasiče. Nápomocna jeho působení se stala spolková knihovna, založená jeho samým.. Obsahovala 68 svazků odborných a 3 zábavné knihy. Velká účast byla zárukou demokratičnosti spolkových voleb. Účastníci jednání zvolili nejprve pětičlennou černou komisi v čele Josefem Hykou, která měla na starost návrh kandidátní listiny. Po dobu jejího třicetiminutového zasedání se uskutečnily volby četařů. Velitelem lezců se stal Fr.Špalek, bouračů Karel Frencl, stříkačníků Jos.Šarbort, ochranné čety Fr. Puncman a samaritské Jos.Stehlík. Ve správním výboru obhájil funkci předsedy Václav Větvička, velitelem byl zvolen Josef Livora, jeho zástupcem Karel Havlíček, vzdělavatelem V. Větvička. Do výboru byli volbou potvrzeni bratři K. Hladký, Jar. Sedláček, Fr. Havel, Jan Kastner a jejich náhradníky se stali Jos. Hyka a br. Knébl. Jednatelem byl potvrzen Jar. Sedláček, zbrojmistrem Jos.Šarbort, do funkce pokladníka byl vybrán K. Hladký. Revizory se stali bratří Hyka a Knébl.

Na den 16. října 1934 byla svolána členská schůze, na níž se dostavili 34 členové, 3 nové sestry a hosté Kopal a Valenta z Trenčína, kde byl teprve nedávno založen sbor dobrovolných hasičů. Hlavním bodem programu byla příprava pohřbu velitele sboru a okrskového velitele Josefa Livory, který tragicky zahynul při automobilové nehodě na křižovatce státní a Horecké silnice. Jeho pohřeb byl skutečně okázalý. Do Bakova se v den pohřbu sjeli 92 hasiči a 22 sestry v uniformách z celé mnichovohradišťské župy. Na jeho rakvi byly přibity čapky spolků, v nichž byl zesnulý aktivním členem: hasičská, sokolská a baráčnická. Po církevním obřadu v kostele Prokopa Velikého, byla rakev vynesena představiteli hasičů, Sokola, baráčníků a živnostníků před chrám. Vtom se ozvala hasičská „burcovka,“ jež svým třepetavým hlasem vydala signál. „Pozor!“ a sborový signál z fanfáry z opery Libuše „Ku cvičení!“ Smuteční průvod se dal do pohybu a putoval místními ulicemi kolem Livorova domu na náměstí, kde byly vystaveny hasičské stříkačky a další nářadí, potažené černým flórem. Zde se se zesnulým zasloužilým hasičem rozloučil předseda sboru Václav Větvička, jenž vyzdvihl jeho zásluhy o rozvoj hasičství a poděkoval za jeho celoživotní práci pro sbor. Konec pietní slavnosti na náměstí uzavřela hymna Kde domov můj?. Cestou na hřbitov vydávala píšťala párnice žalostné zvuky v krátkých intervalech. Mohutný pohřební kondukt dospěl až k hrobu, který sevřel navždy do své náruče bývalého bakovského krejčího a hrobníka, známého účastníka spolkového života v rodném městě, do své náruče.

Hlavním úkolem sboru tehdejší  doby bylo pořízení nové automobilové stříkačky. Na počátku října 1934 přišel s výhodným návrhem bratr Jan Pelikán, který předložil výboru kompletní rozpočet na pořízení automobilového stroje Hispano Suiza, jehož základní hodnota činila 5 150 Kč. S přídavnými zařízeními pak 25 820 Kč. Nabídka byla velmi lákavá a hned vyburcovala výbor k činnosti. Byl ustaven odbor pro pořízení stříkačky, do jehož čela byl zvolen Jan Pelikán. Dalšími jeho činiteli se stali B.Nykl, K. Havlíček, Jar. Zikmund, Jar. Sedláček a Fr. Puncman. Výbor také jmenoval delegaci, která by s úmyslem sboru seznámila starostu města. Od listopadu se plně rozvinula činnost odboru, která sledovala především získání finančních prostředků na zakoupení automobilové stříkačky a postupů technických prací na automobilu. Živnostníci, spořitelna a majetníci továren v okolí byli požádáni o věnování příspěvku, stejně tak bylo vyzváno občanstvo prostřednictvím letáčků. Bakováci mohli prostřednictvím složenek poukazovat finanční dary přímo na běžný účet hasičů do místní spořitelny. Dobrovolníci z řadů hasičů se rozhodli provést sbírku osobní agitací přímo po jednotlivých domech. První sbírka mezi občany vynesla 2 523 Kč. Kdekdo se chtěl v této věci angažovat. Karel Kastner daroval jako první 50 Kč, strážník Fr. Kastner se přihlásil k dobrovolnému množení písemností na rozmnožovacím stroji zdejšího úřadu, knihkupec Měkota věnoval spolku 500 obálek pro zasílání písemností. Ke spolupráci se přihlásili automobiloví odborníci Jan Kulštrunk a Fr. Novotný, kteří podali technický posudek k nabídce motorového stroje. Ku pomoci byli získáni místní řemeslníci Karel Kuna, kolář, Jan Sameš, kovář, strojníci Švarc a Veselý, Josef Hyka,kovář, a oficiál Příšovský.

Rozběhlo se jednání po několika liniích. Zároveň s peněžní sbírkou zahájil V. Větvička jednání  na vrcholném hasičském orgánu v Praze, kde bylo dohodnuto, že Bakovští podají žádost prostřednictvím župní správy o rezervování věcné podpory 20 000 Kč slíbené v roce 1928 a zároveň bude požádáno o doporučení Český zemský hasičský svaz v Praze.

Automobiloví odborníci Kulštrunk a Novotný jednali přímo v závodě, kde jako zaměstnanci měli „velké známosti,“ jak sami potvrdili. Provedli pro hasičský sbor základní popis podvozku automobilu „Hispano Suiza,“ jehož původní pořizovací hodnota činila 250 tisíc Kč. Automobil pracuje o síle 100 HP, má vrchem řízené ventily, vhodně uložený motor, silný rám a šest zachovalých pneumatik. Jeho spotřeba činila 20 – 25 litrů na sto km. K autu náleží i další příslušenství, jako dva klaksony, dva přední stěrače, dva reflektory, ukazatelé směru atd. Oba znalci naléhají na výbor, aby se automobil koupil co nejdříve, neboť se v podniku „ASAP“ v Ml. Boleslavi chystá inventura, po níž se zvednou ceny.

Na základě jejich dobrozdání správní výbor hasičského sboru koupi schválil. Objednávku za sbor podepsali předseda V. Větvička, nový velitel K.Havlíček a účetní dozorce (revizor) J. Hyka. Smlouva s firmou ASAP je datována 26. listopadem 1934. Za koupi podvozku bylo firmě uhrazeno 8 769, 55Kč.

Automobil bez stříkačky by neměl pro hasiče žádný význam. Proto na doporučení začali jednat s brněnskou firmou Hrček a Neugebauer z Králova Pole. Do Bakova byl osobně pozván továrník Hrček, který se obratem dostavil 19. února 1935 spolu s dalším technikem do hasičské schůze, která musela být pro rychlost jednání ze strany firmy okamžitě svolána. Královopolská továrna stanovila prostřednictvím jeho majitele dvě zásadní podmínky prodeje. Jednak musí automobil do továrny na provedení montáže pumpy, kterou mohou obstarati dva bakovští montéři, jednak firma vystaví fakturu na celou automobilovou stříkačku, aby mohl hasičský sbor požádat na základě faktury o subvenci. Stroj přijde hasiče na 38 000 Kč a jeho cena bude splácena po částech. V prvním roce bude bezúročná, v dalších létech bude stanoven úrok 8%. Obě strany se dohodly, že Bakovští zaplatí při předání stroje 8000 Kč. Ve smlouvě bylo také stanovena pětiletá záruka. Důležité byly také technické parametry stříkačky. Čerpadlo je čtyřstupňové, dostřik při 1500 m dlouhém přívodu dvěma proudy po dvaceti m. K příslušenství náleží 500 m hadic č. 10 a 1000 m hadic č. 8. Ve smlouvě jsou pak vyjmenovány další části příslušenství, jako savice, hubice, dvojáky atd.

Po dopravení autostříkačky do Bakova nastaly řemeslnické dodělávky na karosérii. Bratři hasiči odpracovali velké množství hodin zdarma. Nejvíce ze všech Jan Pelikán 180 hodin, Fr. Novotný l50 hodin, Miloš Kastner 110 hodin, Jan Kulštrunk 59 hodin. Svůj volný čas strávili ve zbrojnici bratří Frencl, G.a F. Komersové, Hyka, Zima, V. Kulštrunk, Šebek, Nykl, Sameš, Antoš, Volák, J. Kastner, Sedláček, Zikmund a klempíř Procházka z Trenčína. Někteří z nich obdrželi na valné hromadě následujícího roku 1935 čestné uznání.

Na počest předání stříkačky do provozu se konala 21. července 1935 velká hasičská slavnost pod patronací městské rady. Slavnostní projev měl předseda Václav Větvička, který ve svém vystoupení poukázal na bratrskou dobrovolnou pomoc mnoha členů sboru a veřejně poděkoval všem, kteří se na pořízení moderního stroje podíleli účastí v peněžní sbírce. Poslední splátka byla uhrazena firmě Hršel a spol. na podzim roku 1937 v částce 8 000 Kč ihned po udělení subvence z ústředí.

V létech 1934 a 1935 přistoupily do sboru další ženy, kterých bylo evidováno celkem deset. Jejich náčelnicí byla zvolena Božena Švarcová.

Osvěta ve sboru se každým rokem kvalitně zvyšovala zásluhou vzdělavatele V. Větvičky. Kromě odborné knihovny, která byla určena všem členům spolku, sbor odebíral Hasičský rozhled, župní věstníky, kalendáře a sborníky.

Světová hospodářská krize, která nejvíce postihla Německo a české země, nestačila ještě odeznít, když se v sousedním Německu dostal k moci Adolf Hitler, propagátor německého nacismu. Jeho vliv zasáhl mohutně Němce v českém a moravském pohraničí, kteří se začali organizovat do nacistické strany s cílem rozbít Československou republiku a připojit naše pohraničí k německé říši. V druhé polovině třicátých let se zvyšovaly sváry mezi Čechy a Němci, které vyvrcholily v létě 1938 a na podzim téhož roku uzavřením nespravedlivé Mnichovské dohody. Hitler se připravoval na světovou válku. V Československu se buduje pohraniční opevnění a obyvatelstvo je připravováno v rámci PCO na obranu proti válce. Nesnadný úkol v protichemické přípravě a protileteckém chování obyvatelstva připadl právě hasičům. Na základě vládního usnese ní z 18. října 1935 převzali právě hasiči velkou odpovědnost za pořízení a používání plynových masek. Odbornou přípravu na ochranu obyvatelstva proti plynovému )útoku přednášel MUDr. Lad. Branda.

Na valné hromadě v roce 1936 se konaly poslední předválečné volby do výboru místních hasičů v první Československé republice. Jako obvykle byla zvolena černá komise, která připravila kandidátku. Předsedou byl zvolen opět V. Větvička, povoláním tajemník okresní školské komise a známý starosta Sokola a zpěváckého spolku Slavoje, velitelem K. Havlíček a jeho zástupcem bratr. Velda. Přísedícími výboru se stali J. Kastner, J. Pelikán, Jar.Sedláček a Jar. Zikmund. Za náčelnici byla opět zvolena B. Švarcová a vzdělavatelem se stal po dlouhých létech předchozího působení .V Větvičky učitel Štryncl. Za četaře lezců byl zvolen Fr. Špalek, bouračů K. Frencl, stříkačníků Boh. Nykl, náčelníky ochranné  a samaritské čety Fr. Puncman a J. Stehlík. Poprvé byl také ustaven smírčí soud ve složení J.Hyka, J. Šarbort a J. Kulštrunk.

Ve druhé polovině třicátých let volali českoslovenští politikové po jednotě národa, jenž se ocitl ve vážném nebezpečí ze strany Němců a na Slovensku Maďarů. Velkou příležitostí pro upevnění tehdejšího programu čechoslovakismu byla příprava na celostátní sjezd hasičstva v Bratislavě v roce 1937. Setkání hasičů se stalo všenárodní manifestací za jednotu státu a jeho obranu. Už v předstihu konání sjezdu bylo přijato ústředním hasičským orgánem usnesení o pořízení nového jednotného stejnokroje pro všechno členstvo. Jeho znakem se stala tehdejší základní idea státu: jednotnost. Ženy, které se v hojném počtu staly členkami hasičských sborů teprve nedávno, měly předepsanou modrou skládací sukni, červenou halenku a modrou čepici. U mužů ve středočeských župách se výrazně nic proti minulosti neměnilo. Nové stejnokroje měly být zavedeny od 1. července 1938.

Potěšitelným jevem v činnosti sboru se jevila vyšší členská základna, jejíž stav ke konci prosince 1937 činil: 56 činných mužů, 26žen a 152 přispívajících. Tento stav je obdivující zvláště proto, že ve společnosti se občas množily posměšky na úkor hasičů vlivem působení některých filmových veseloher, divadel a tisku. Hasiči byli házeni do jednoho pytle s přežívajícími veterány v rakouských uniformách. Bakovští činovníci měli velkou odpovědnost za majetek, který v průběhu let nashromáždili. Ke konci roku 1936 činila hodnota všech prostředků 194 590 Kč. Součástí inventáře byla i zastaralá párnice z počátku století, kterou město dalo v témž roce na své náklady opravit.

Dne 14. září 1937 zemřel bývalý prezident republiky T.G.Masaryk, zakladatel státu. Na jeho počest se konalo po celé republice 20. října mohutné zádušní rekviem spojené se zažehnutím vater. Na všech významných kopcích zaplály ohně, které v jednom okamžiku po celé zemi zvěstovaly národní sounáležitost obyvatel . Národ osiřel, ale odkaz jeho zakladatele žije dál.

Na valné hromadě 22. ledna 1938 byl výbor doplněn o některé funkcionáře. Za zesnulého J.Lešáka, pod jehož záslužným vedením byly uspořádány dva večírky, divadelní představení a ples, přijal funkci předsedy zábavního výboru Jar. Antoš, novým vzdělavatelem se stal Viktor Havlíček a matrikářem Jaroslav Sedláček. Na téže schůzi byl vyznamenán všemi vážený hasič František Špalek, bývalý župní velitel, záslužnou medailí.

Na den 5. srpna 1938 byla svolána slavnostní členská schůze na počest významných jubilantů. Bylo to v období politického neklidu, kdy se v zemi schylovalo k Mnichovu. Všichni její účastníci se dostavili ve stejnokrojích, aby dali úctu vyznamenávaných bratřím. Na této slavnosti převzal totiž šedesátiletý jubilant František Špalek za dvaačtyřicetiletou práci v hasičském sboru diplom. Jeho přítel František Puncman obdržel ke svým 75 letům též čestné uznání.

Účast na likvidaci požárů:
1919 – Malý Solec (dvůr);
1920 – Bukovina (dvůr), Bakov (skladiště v nádraží);
1921 – Bakov (vagon slámy), Bakov (u Vaňků), Klokočka (Lusthaus), pila Rečkov;
1922 – Rečkov (požár lesa), Bakov (u V. Fibigera), Lhotce dvůr (stoh slámy);
1923 – Maníkovice (u Pešánů, chlévy u Nezdarů), Veselá u Králů, Bakov u Brožů, Mn.Hradiště;
1924 – neevidováno;
1925 – konzum v Malé Bělé,
1926 - Buda u Šimonů;
1927 – neevidováno;
1928 – škrobárna v Nové Vsi, Bakov (stodola u Knoblochů);
1929 – Bakov nádraží (střecha), Trenčín (kolna v hostinci);
1930 – Chudoplesy (stodola u Fiedlerů), Nová Ves (stodola u Blechů);
1931 – neevidováno;
1932 – Býčina (tři stavení – použit parní stroj), Rečkov (rákosí), Nová Ves;
1933 – Podhradí (u Vaňků), Trenčín (stodola u Cihlářů), Ptýrov (stoh slámy);
1934 – neevidováno;
1935 – neevidováno;
1936 – Trenčín (u Horáků), Bakov (u kapelníka Milera), Trenčín (stoh slámy);
1937 – Trenčín (u Nedomů);
1938 - Kosmonosy (vodárna PL), Obrubce (stodoly), Bakov nádraží (vagon rákosu), továrna fy Menzel, Bakov (u Vinc. Brzobohatého), Veselá (stodola u Koťátkové), Bakov (u Macků), Bakov (požár kočovného vozu – smrt dítěte), Bakov (u Honcové), Bakov (Tůmova stodola), Bakov (v dílně rákosového zboží u Šimonů), mlýn ve Svijanech, stodola v Bechově, chalupa v Petkovech, chalupa v Malobratřicích, cukrovar v Dobrovici, stodola v Ml. Boleslavi;

Krutá válečná léta 1939 – 1945

Poslední valná hromada, konaná už za druhé republiky 4. března 1939, jen několik dní před rozbitím Československé republiky, odtržením Slovenska a okupací českých zemí nacistickým Německem 15. března, nedávala tušit, co krutého rodnou vlast čeká. Nastolený Protektorat Böhmen und Mähren se stal dlouholetým prostředkem k vykořenění všeho pokrokového, co vytvořila idea mladé Československé republiky po roce 1918.

Tato výroční schůze se sešla krátce po sestavení nových stanov Zemskou hasičskou jednotou za spolupráce českého a slovenského hasičstva včetně ministerstva národní obrany a ministerstva vnitra. Stanovy schválil Zemský úřad v Praze 15. února 1939. Jejich cílem bylo upřesnit činnost hasičů v případě napadení republiky. Stanovy určovaly změnu názvu Sbor dobrovolných hasičů na Hasičský sbor a stanovily reorganizaci hasičských sborů v rámci Okresní hasičské jednoty. Vymezily též personální funkce vedoucích funkcionářů. Vyšší funkcionáři už nesměli vykonávat vedoucí funkce v základních organizacích. Proto nesměl dlouholetý starosta spolku Václav Větvička, jenž zastával též funkci starosty Okresního hasičského sboru v Mnichově Hradišti, dál působit v bakovském výboru.

Volby místního vedení Hasičského sboru v Bakově proběhly na téže valné hromadě v lednu 1939. Na základě demokratických principů byla sestavena několik dnů předem technická komise (obdoba černé komise z minulosti), která sestavila návrh kandidátky na jednotlivé funkce ve výboru. Starostou se stal Fr. Špalek, velitelem K.Havlíček a jeho zástupcem A. Velda. Do funkce jednatele byl uveden J. Sedláček, za pokladníka byl zvolen A. Richter, vzdělavatelem se stal učitel A. Havel. Volbou byli schváleni i další kandidáti, jako J.Stehlík za samaritána, J.Pelikán za zbrojmistra a B. Cihlář za strojmistra. Do výboru byli přijati další bratři bez udání konkrétních funkcí: A. Starý, B. Nykl, Fr. Puncman, Frencl, J. Kastner a sestra Švarcová. Též byli zvoleni tři náhradníci:Hafner, Kroupa a Ferkl. Nový výbor se nemohl obejít  ani o účetní dozorce čili revizory. Do těchto funkcí byli volbou uvedeni J. Kulštrunk, F. Novotný a J. Hyka. Zástupcem do okresního sboru se stal F.Špalek, zatímco K. Frencl byl schválen do funkce zástupce v obvodu. Volby všech navržených funkcionářů proběhly aklamací a měly vyhlášenou platnost do roku1941 včetně. Nikdo ze zvolených však netušil, že příští řádné volby proběhnou až za 6 let v roce 1945. Nastala okupace, začala druhá světová válka. Každým rokem zvyšovaly protektorátní úřady své požadavky na hasičské sbory složené jen z dobrovolníků. V roce 1940 musel starosta prohlédnout veškeré služební řády a odstranit z nich vše, co připomínalo bývalou ČSR.Za to nesl podle nařízení starosta spolku osobní zodpovědnost.

I ostatní členové sboru cítili od počátku okupace povinnost plnit řádně úkoly, které vycházely z platných stanov. Ve spolku se vyzdvihovala myšlenka přátelství, bratrství a vzájemné podpory podle známého hesla: Všichni za jednoho, jeden za všechny! Dlouholetý a poctivý hasič Josef Hyka, uznávaný kovář v celé obci, odmítl přijmout čestné uznání za léta odpovědné a příkladné práce pro místní hasičstvo se zdůvodněním, že mu je milejší bratrství a láska jednoho k druhému než vyzdvihování jednotlivců na úkor kolektivu. Funkcionáři neustále nabádali k národní jednotě. Na výroční schůzi v roce 1941 vybídl starosta Špalek všechny účastníky ke vzdání úcty povstáním nad národní vlajkou a vzpomněl všech zemřelých členů. Do Bakova už přicházely první zprávy z koncentračních táborů o zemřelých členech.

Dne 8. října 1941 se jako blesk z jasné oblohy roznesla městem zpráva o zatčení Václava Větvičky, bývalého dlouholetého starosty Hasičského sboru a Sokola, starosty Okresního sboru hasičů v Mn.Hradišti. Po léta neúnavný veřejný činitel byl vyrván gestapem ze své rodiny, bratrů hasičů a sokolů i místních zpěváků ze Slavoje a uvězněn v Ml. Boleslavi, pak v Praze na Pankráci, v Malé pevnosti v Terezíně a nakonec svůj boj o život prohrál v koncentračním táboře Osvětim 18. května 1942.

Hasiči se utěšovali vším, co připomínalo jejich současnou  a zvláště minulou práci pro české hasičstvo. Na počátku války se zúčastnili místní živnostenské výstavy v Bakově, na níž vystavovali svou hasičskou techniku a další hasící prostředky. Starosta Špalek poukazoval, že dnešní hasičství se zakládá na náročném ovládnutí stále složitější strojové techniky jednotlivci. Sám chápal, že hasičství je do určité míry vědou a žádá si mnoho teoretických a praktických znalostí z různých technických oborů.

V prvních létech protektorátu žilo místní hasičské společenství i svým vlastním vnitřním životem. V roce 1940 uspořádali dva plesy (jeden ve spolupráci s baráčníky), čtyři technické porady a devět úředně povolených výborových schůzí. Podle nařízení měli za povinnost ohlašovat konání svých schůzí a porad okresnímu a městskému úřadu, dále i četnické stanici v místě. Dbali poctivě o svůj majetek, jenž nashromáždili v průběhu předchozích let. K 31. prosinci 1939 pečovali o inventář v celkové úhrnné hodnotě 204155,30 K. V průběhu války ubyly některé dřívější účelové dotace, a proto bylo nutné získávat finanční prostředky i pravým hasičským fištrónem. Už brzy po vyhlášení protektorátu sloučil výbor veškeré své hasičské fondy v jeden jediný a převedl je na jednu vkladní knížku, aby se nic neztrácelo na úrocích. Na počátku války bylo ve sboru evidováno celkem 267 členů, z nichž bylo 74 činných a 193 přispívajících. V tomto období došlo ke smutné události. Při likvidaci požáru v továrně K. Menzla ve Valše, citelně nachladl poctivý velitel Karel Havlíček a zemřel. Na jeho místo postoupil jeho zástupce A. Velda, B. Nykl se stal zástupcem br. Veldy.

Na poslední válečné valné hromadě 15. 2. 1942, jíž se zúčastnilo celkem 40 členů, z toho 5 sester, bylo konstatováno, že nařízení pocházejících od nadřízených orgánů stihá jedno za druhým. Tato výroční schůze se konala za dohledu četnického strážmistra p. Noháče. I takovou povinnost museli vykonávat místní četníci. Od roku 1942 přechází veškerá pravomoc v Hasičském sboru hasičů do rukou velitele. Starostové pozbývají práva řízení schůzí a porad. Schůze jsou úředně omezené a povolené jsou jen porady. Jsou zakázané valné hromady a členské schůze. Ubývá členů na cvičeních a na hasičských pohřbech. Doslova ránu do vazu obdržel spolek rozhodnutím říšského protektora o předání veškerého hasičského majetku obcím. Ze dne na den ztratili bakovští hasiči vše, co pořídily generace předchůdců i současníků po celá předchozí desetiletí. Pracovní vůz byl přeměněn na sanitní a určený pro přepravu pacientů do nemocnice. Hasičskému sboru tak zůstala jen základní povinnost při hašení požárů a plnění povinností nadřízených úřadů. Například v roce 1943 museli provést sbírku z nařízení obce pod názvem „Národní pomoci.“ Takové akce se pak opakovaly až do konce války. V témž roce byl jmenován krajským požárním ředitelem J. Prešinger z Kutné Hory, jenž s velkou oblibou rozmnožil byrokratickou administrativu vůči jemu podřízeným Sborům hasičů. Dával různá nařízení, která se týkala technických a požárních opatření, a také veškerých hasících motorových strojů. Pro působení v druhé polovině roku byl jmenován německou správou pro Bakov německý komisař Otto Tham, jenž vydal okamžitě po svém nástupu neodkladné nařízení o podřízení hasičského velitele přímo jemu, zvláště v plnění úředních hasičských příkazů.

Jedno z mála přijatelných opatření bylo nařízení Zemského hasičského sboru o stanovení pohřebného všem činným členům ve výši 1000 K., pokud budou mít uhrazeny roční členské příspěvky ve výši 36 K.

Rok 1944 nezačal nijak radostně, ovšem ani předchozí léta nebyla nijak veselá. Začal smutnou událostí. V konci ledna zemřel jeden ze starých členů sboru Josef Hyka, jemuž jeho hasičští bratři uspořádali okázalý pohřeb 27.1. 1944. Povoláním kovář, srdcem hasič, byl vezen v pohřebním fourgonu ze sboru Prokopa Velikého Husovou a Palackého ulicí na náměstí, kde mu byla naposled vzdána úcta čestnou stráží, za níž byla pod flórem vystavena hasičská technika. Poté se průvod vydal Žižkovou ulicí k městskému hřbitovu. Cestou se zastavil před Hykovou kovárnou, odkud se otevřenými vraty linuly typické zvuky perlíků, jimiž mistrovi druhové bušili do kovadlin. Jeho cesta pak končila na hřbitově, kde nad rakví, než byla spuštěna do mrazivého hrobu, promluvili hasičští bratři, přátelé nejvěrnější.

Ač byla schůzová činnost omezena, konalo se v roce 1944 deset schůzí výboru a porada, jíž byli přítomni okrskový velitel Pára z Horek a Kupec, velitel OHJ č. 24 z Kosmonos. V tomto roce byly z příkazu hejtmana Thama posílány do bakovských ulic dvoučlenné hasičské hlídky, jejichž úkolem bylo zesílení dohledu nad zdejšími ulicemi v noční době. Především kontrolovali zatemnění oken.

Hasičský sbor dostal v červnu l944 povolení k uspořádání členské schůze, na níž došlo k veřejnému dekorování zasloužilých členů spolku. Členové sboru, oblečení do slavnostních hasičských uniforem, děkovali svým jubilantům za dlouholetou práci pro sbor. Tehdy před velitelský stůl předstoupili: František Špalek, 65 let, 48 let ve službách Hasičského sboru; František Puncman, 80 let, 65 let práce v HS; Jan Pulcman, 80 let, 50 roků práce v HS; František Zejbrdlich, 75 let, 47 let práce v HS.

Němci po celou dobu okupace bedlivě hlídali činnost hasičských sborů. Dobře věděli, že u hasičů slouží bývalí vojáci československé armády, kteří pod zástěrkou členství v této organizaci mohou být nebezpečím pro říši. Na podzim 1944 proto rozpustili Zemskou hasičskou jednotu a její čelné členy pozatýkali. Do hasičského čela byl jmenován jako vrchní velitel Komissarische Leiter Dr.Rudolf Jarolím. Ve stejné době byla zlikvidována i centrální prodejna hasičské výzbroje a ošacení v Praze, v níž si nově přibylí uchazeči do hasičského sboru kupovali uniformy, přilby a ostatní hasičskou výstroj a výzbroj.

Válečná fronta se na jaře 1945 blížila k českým hranicím. Místní hasiči sledovali postup armád a frontů do střední Evropy. Nadvláda německých úředníků a gestapa se nijak neměnila. Němci až do posledních chvil se nevzdávali a potírali jakýkoliv odpor smrtí. Pod přísným dozorem se ocitli i místní hasiči, které sledovali nejen bakovští Němci, ale i někteří udavači, již si vyřizovali osobní účty. Dne 9.května, kdy už celá západní Evropa, ale i v ten den Praha oslavovaly osvobození od německé okupace, Boleslavsko bylo stále ještě okupované.V dopoledních hodinách tohoto dne dosud blíže neurčené letecké sestavy bombardovaly mladoboleslavskou Škodovku a další závody. K požáru do automobilového závodu vyjeli i bakovští hasiči a aktivně se účastnili jeho likvidace. Konečně nadešly chvíle osvobození 10.května 1945. Dlouhé zástupy poražených a odzbrojených německých vojáků putovaly ku Praze. I v Bakově došlo k jejich odzbrojování, u něhož nechyběli hasiči. Vojenská auta byla umístěna na hřišti za sokolovnou, zbraně a součásti výzbroje byly pak ukládány do sálů radnice a sokolovny.

Teprve v konci května se sešel výbor spolku. Jeho úkolem bylo v této hektické době připravit valnou hromadu a zvolit nový výbor, který se od roku 1939 nezměnil. Schůze byla svolána až na 30. června 1945. Tehdy se jí zúčastnilo jen 34 členů a tři hosté. Město zastupoval bývalý četník B. Bečka a Okresní hasičskou jednotu č. 32 bratr Pára z Horek. Dojemné chvíle připravil účastníkům mladý Václav Větvička, syn umučeného Václava Větvičky, dlouholetého starosty Hasičského sboru, který hovořil o otcově odkazu hasičům. Příjemným překvapením všem členům bylo oznámení, že se za okupace podařilo zachránit sjednocený hasičský fond ve výši 12839, 30 Kč. Pod správu hasičů se vrátil veškerý inventář, za protektorátu nuceně předaný pod správcovství městského úřadu, jenž byl po různých odpisech oceněn na 92310,40 Kčs.

Účast na likvidaci požárů:
1939 – Mnichovo Hradiště (u Podhajských), Bukovno, Koprník (stodoly u Helikara a Míška), Bakov v hotelu Bubák, Kosmonosy;
1940 – bez požárů;
1941 – Menzelova továrna, Bukovina (Kolocův hostinec a Kabešova stodola), Horní Bukovina(stodola);
1942 – železniční lokálka Bakov – Kněžmost (požár vagonu s rákosem), Mladá Boleslav ve firmě ASAP, Bakov (stodola u Jislů, Hafnerova dílna);
1943 – Veselá , pila Rečkov;
1944 – neevidováno;
1945 – Dalovice, ASAP v Ml. Boleslavi po bombardování letectvem, dvakrát požár lesa u hájovny Holá;

Léta poválečná

Dlouhé volební období trvalo více než šest let. Zvolení funkcionáři z roku 1939 museli vykonávat své povinnosti ve velmi obtížných podmínkách tak, aby nezavdali příčinu německým úřadům k trestnímu zásahu. Zvláště těžké období nastalo po zatčení bývalého starosty V. Větvičky na podzim roku 1941. Tehdy nikdo nevěděl, kdo je na řadě další. Poválečné volby se proto staly pro mnohé velkým ulehčením od neustálého tlaku. Ve volbách v červnu 1945 byl opět zvolen starostou František Špalek, jednatelem se stal osvědčený Jar. Sedláček, pokladníkem Ant.Richter a vzdělavatelem Ant. Velda. Výroční schůze odsouhlasila, aby se velitelem stal Boh. Nykl, jeho náměstkem Jar. Hafner, zbrojmistrem Jan Pelikán a četařem samaritánů Jos. Stehlík. Do výboru byli schváleni dále bratři Frencl, Kroupa, Keller, Halva, Kastner a Bursík. Revizory účtů se stali Jar. Antoš a Jan Kulštrunk. Spolek v té době čítal 51 činných členů a 211 přispívajících.

S elánem se pustil nový výbor do práce v osvobozené vlasti. Většina akcí se stala výrazem díků a úcty k těm, kdož se nevrátili ke svým rodinám z koncentračních táborů, i k těm, kteří v dlouholeté činnosti pro hasičskou věc se výrazně podíleli na chodu sboru. Dne 24. července se sešla slavnostní členská schůze na počest třinácti jubilantů, jimž bylo veřejně poděkováno za letitou práci a předány diplomy za zásluhy.

Ve sváteční den 28. října uspořádali sokolové a hasiči za přispění členů zpěváckého spolku Slavoj tryznu, na níž se členové všech tří spolků pietně rozloučili se svým bývalým dlouholetým starostou Václavem Větvičkou. První část smutečního aktu se odbývala v sokolovně, kde byl zřízen kenotaf s velkou podobiznou bývalého starosty a též odhalena v předsíni budovy pamětní deska. Druhá část pietního shromáždění se konala za nepříznivého deštivého počasí, ale za velké účasti hasičů z celého společenství OHJ v Mnichově Hradišti před Větvičkovým domem v Tyršově ulici, kde byla též odhalena na náklad hasičů pamětní deska. (Dnes umístěna v depozitáři Muzea Bakovska.) Dlouhý průvod pak směřoval na městský hřbitov, kde byla uložena urna mučedníka.

Bakovští hasiči nemohli chybět ani při odhalení Památníku osvobození 1. září 1946 na Klokočce. Tento artefakt byl vystavěn z podnětu a na náklady obce Malá Bělá samotnými Maloběláky. Hlavní řečnicí na slavnosti byla zemská školní inspektorka Lidmila Žofková, sestra umučeného V. Větvičky.

Dne 17. listopadu 1946 se členové sboru zúčastnili poválečného pohřbu předního účastníka Slovenského národního povstání Jana Švermy v Mnichově Hradišti.

V roce 1946 po dlouhé a úmorné práci zpracoval jednatel Sboru hasičů Jaroslav Sedláček spolkové písemnosti, zvláště se opíral o zápisy z valných hromad, které uspořádal do Kroniky Sboru dobrovolných hasičů v Bakově. Z jeho kroniky bývalo zvykem předčítat členům na některých příštích schůzích. Je potěšitelné, že se dílo zachovalo dodnes, zatímco ohlášená kronika z roku 1894 snad nikdy nebyla napsána.

Malá účast na valné hromadě v roce 1947 (23 přítomných) byla poznamenána též dlouhodobou nemocí starosty Fr. Špalka. Stesk velitele na velice bídnou účast na hasičských cvičeních i slabá docházka do zimní školy byly pasivy celkové činnosti. Naopak všichni přítomní na valné hromadě přijali s povděkem milý pietní dárek od Anny Větvičkové, která přivezla ze své návštěvy Osvětimi tamější prsť, již předala ve skříňce přestavitelům spolku.

Napjatá situace ve spolkové pokladně a na spořitelních knížkách nutila výbor k některým nepopulárním opatřením. Byly zvýšeny členské příspěvky přispívajícím členům z 5 Kčs na 10 Kčs. Dalším řešením bylo zpřísnit podmínky pro přijímání nových činných členů, a tak načas omezit jejich stav. Výbor přistoupil na stanovisko výběru podle osobních kvalit. Činným hasičem se mohl kandidát stát až po půlroční garanční lhůtě. Tím se mělo něco ušetřit na čerpání finančních prostředků ze spolkových fondů, zvláště pohřebního.

Na valné hromadě 9. února 1947 se její účastníci dozvěděli o vážném zdravotním stavu zasloužilého člena sboru Františka Puncmana, který ležel v českolipské nemocnici. Přítomní bratři se proto rozhodli uspořádat mezi sebou peněžní sbírku, která během chvíle vynesla 400 Kč. Ze spolkové pokladny bylo přidáno 100 Kč. Z tohoto daru se však už Fr. Puncman nemohl potěšit, protože v následném týdnu zemřel a 15. února měl v Bakově pohřeb. Bratr Puncman byl nejstarším členem bakovského sboru a náležel mezi jeho zakládající členy v roce 1879. Funkcionářem výboru se stal v roce 1896. Za svou dlouholetou činnost byl několikrát odměněn čestnými uznáními a v roce 1938 záslužnou medailí. Zesnul ve věku 84 let.

V neděli 1. února 1948 se konala tradičně ve spolkové místnosti radnice pravidelná valná hromada. Bohužel na jejím začátku starosta konstatoval, že se nedostavila nadpoloviční většina členů, a proto vyhlásil jednohodinovou čekací dobu. Ani po hodině se počet přítomných nezměnil, a proto podle stanov vyhlásil druhou valnou hromadu, která se už usnáší bez ohledu na počet přítomných členů. V té době měl sbor 49 činných a 192 přispívajících. Tehdy se dostavilo 49 členů. Jednání byl přítomen předseda MNV Alois Havel. Bratři Václav Halbich a František Krušina byli odměněni čestnými diplomy za třicet let záslužné práce pro Hasičský sbor.

Tato výroční schůze byla opět volební. Kandidátka už byla připravena předem, přesto byla zvolena volební komise v čele s A. Havlíčkem, jež návrh připravila a po patnácti minutách jej předložila přítomným. Novým starostou bal zvolen Jaroslav Sedláček, jenž vystřídal Fr.Špalka. Jednatelem se stal A. Havlíček, zapisovatelem M. Šulc, vzdělavatelem J. Antoš, matrikářem Fr. Ferkl, pokladníkem A. Richter. Do technických funkcí byli zvoleni B. Nykl jako velitel, Jar. Hafner jako jeho zástupce, V. Lochman jako zbrojmistr, B. Dvořák jako strojmistr. Členy výboru se dále stali: bratří Velda, Kastner, Frencl, Blažek, Šť. Dvořák a Černý. Dlo čestného soudu byli navrženi a posléze i zvoleni Volák J., Halbich V. a Brzobohatý J.

Přestože nemohl být pro nemoc bývalý starosta přítomen, členové na něj nezapomněli. Byl navržen za čestného člena HS a doporučen Okresní hasičské jednotě v Mn. Hradišti ke schválení.

Na 18. března 1948 byla svolána mimořádná členská schůze, která se už odehrála po únorových událostech. Schůze se zúčastnilo jen 18 členů. Úvodní referát starosty Sedláčka byl ve skutečnosti časově obsáhlým školením o průběhu druhé světové války. Důležitým bodem bylo zvolení akčního výboru, jehož předsedou se stal A. Velda. Následovala prověrka členů podle pokynů OHJ v Mn. Hradišti. „Akční výbor neshledal nikoho,“ je doslova uvedeno v zápise, „kdo by musel být vyškrtnut neb vyhoštěn ze seznamu členů.“

Na podzim 17.října téhož roku se konala slavnostní schůze, jíž se zúčastnilo pouhých 18 členů. Přítomni byli i zástupci MV Národní fronty: Osvětová beseda (V. Šerák), Sokol (V.Hůrka), Lidová strana (p. Kuna), SNB (strážmistr Portych), společenství strojníků (J. Sameš), podpůrný spolek (V. Miler) a za politické vězně A. Větvičková. Na pořadu byl jeden zásadní bod: složit slib věrnosti republice všemi přítomnými členy. I tento závazek jednotlivců proběhl bez námitek.

V polovině prosince 1948 se konal dojemný pohřeb dlouholetého starosty sboru a starosty OHJ v Mn. Hradišti Františka Špalka, pravověrného hasiče, činného ve spolku od jeho 18 let z roku 1894. Velká účast hasičů svědčila o jeho oblíbenosti ve spolkové činnosti. Po vystavení v hřbitovní kapli sv. Barbory vyšel průvod ke hřbitovu za tklivého doprovodu parní píšťaly, jež vydávala v přestávkách zvuky dojemného loučení. Cestou do náměstí naposled zadula „burcovka“ signál „Pozor!“ a fanfáry ze Smetanovy Libuše svolávaly symbolicky zesnulého bratra na poslední cvičení. I tehdy visel na radnici černý prapor a na náměstí byla vystavena hasičská technika, flórem potažená, u níž se smuteční fourgon zastavil, aby došlo ke slovům rozloučení s bratřími hasiči. V řeči starosty Sedláčka nad hrobem pravého hasiče Františka Špalka zazněl slib, že jeho jméno a práce nebudou nikdy zapomenuty.

Účast na likvidaci požárů:
1946 – neevidováno;
1947 – Severočeské papírny v Bělé, kovárna Haškov, pražce v Kněžmostě, les u staré papírny v Podolí, Solec, Veselá, Dolní Krupá;

Od Února k Listopadové revoluci

I v tomto období v Bakově žili hasiči, kteří vykonali velké množství práce pro vlastní jednotu i společnost. Na konci roku 1948 bylo ve sboru organizováno 46 činných hasičů a 190 přispívajících. Všichni společně si na valné hromadě předsevzali úkoly, které před ně postavila Zemská hasičská jednota a Místní výbor Národní fronty v Bakově. Kromě úkolů veskrze hasičských, jako údržba strojní techniky, péče o hadice, úprava zbrojnice, prevence před požáry, žňové hlídky, dozory v divadle, kině a na tanečních zábavách, zvláště však účast při likvidaci požárů, nastupuje jako povinná složka hasičské práce výrazná činnost politická. Na valných hromadách se mluví především o světovém míru, pětiletce, Stalinovi a Gottwaldovi, starosta spolku vyzdvihuje ve své řeči nové zásady socialistického budování, jichž jsou hasiči průkopníky mezi organizacemi Národní fronty.

V prvních volbách po Únoru se v obsazení jednotlivých funkcí příliš mnoho nemění. Starostou zůstal Jar.Sedláček, jeho zástupcem se stal K.Frencl, novým jednatelem Jar. Antoš, pokladníkem A. Richter, zapisovatelem M. Šulc a vzdělavatelem A. Velda. Do výboru byli dále zvoleni Jar. Hafner, Jan Kastner, Šť. Dvořák, V. Ferkl a Old. Blažek. Za zbrojmistra byl vybrán V. Lochman, za strojmistra Jan Pelikán. Revizory se stali osvědčení J. Kulštrunk a B. Dvořák. Kromě velitele B. Nykla a jeho zástupce A. Havlíčka si volila jednotlivá družstva svého četaře. Stříkačníci si vybrali A. Blažka, lezci Jos. Beneše a do čela ochranného sboru byl volbou postaven K. Frencl. Po nenadálé smrti B. Nykla v létě 1949 převzal funkci velitele nakrátko A. Havlíček, kterého záhy po lednové valné hromadě v roce 1950 vystřídal Fr. Volák, jenž v roce 1950 absolvoval čtrnáctidenní hasičské školení v Rumburku, a tím získal poměrně vysokou hasičskou kvalifikaci. Jeho zástupcem se stal Gothard Komers.

V neděli 10. července 1949 uspořádali bakovští hasiči slavnost 70 let  od založení svého hasičského sboru. Za účasti mnoha hostů se pod heslem Bližnímu k ochraně, vlasti k obraně! sešli domácí oslavenci a jejich hosté v sále radnice. V dopolední části promluvil předseda Okresní hasičské jednoty Ladislav Tuček, bývalý řídící učitel ve Zvířeticích, a další hosté. Odpoledne následoval průvod městem a slavnostní zdravice zástupce obce J. Šťastného. Výročí z pohledu hasičského jubilanta ve svém projevu přiblížil Jaroslav Sedláček. S úžasem byla přijata skutečnost, že se sbor od svého založení zúčastnil likvidace celkem 186 požárů. Po slavnostních projevech, v nichž byla zdůrazněna nová úloha československého hasičstva při budování republiky, následovaly veřejné ukázky cvičení. Byly předvedeny činnosti s historickými stříkačkami: nejstarší vahadlovou z roku 1818, novější z roku 1879, párnicí z počátku století a samozřejmě s Hispánkou z roku 1935. V pozdním odpoledni byl uspořádán koncert dechové hudby a večer taneční zábava.

K významnému dni československého hasičstva 23. října 1949 se v Bakově konala slavnostní schůze,na níž byli zasloužilí hasiči odměněni diplomy. Před své druhy za zvuků „harcovky“ předstoupili: Fr. Zejbrdlich, Josef Volák, Josef Bubák, Gothard Komers, Jan Pelikán a Jaroslav Sedláček. Stalo se tak na dlouhá léta naposled, kdy bylo povoleno hasičským jednotám udělovat čestná uznání svým členům. Na počest 70.výročí sehráli členové divadelního souboru Tyl představení Lidé na kře, jehož finanční přínos věnovali, stejně jako v roce založení hasičů v roce 1879, současným jubilantům.

Jedním z hlavních úkolů, které místní sbor vložil do závazku na počest prvního roku pětiletky v roce 1949, bylo vybudování požární nádrže na Zbábě. Postup prací ztěžoval nevhodný terén, který byl pro nádrž vybrán. Navíc práce byly zahájeny až v listopadu 1949 za velmi nepříznivého počasí. Úkol byl splněn v následném roce.

V závazku nechyběl ani úkol v politickovýchovné práci. Hasiči se zavázali, že při práci s mládeží (školními dětmi) získají čtenáře Fučíkova odznaku. Tento závazek se jim nepodařilo ani v dalších létech splnit. Proto raději uvazovali o jednodušším úkolu: společná kolektivní návštěva filmového představení.

Po příkladu sokolů a vysloužilců, kteří měli své vlastní prapory, usilovali i hasiči o svůj vlastní prapor. Na schůzi výboru v roce 1950 byl proto zvolen příslušný výbor v čele se starostou a zahájil svou činnost. Především byl založen praporní fond, do něhož v průběhu několika schůzí bylo vybráno 910 Kč. Bohužel měnová reforma v červnu 1953 tomuto úmyslu zabránila a výbor ukončil svou činnost.

Od počátku roku 1951 bylo patrné, že se chystají určité organizační změny v obou hasičských sborech, jež působily na území Bakova. Druhým sborem byla jednota trenčínská, založená v roce1932. Trenčín usiloval o zřízení samostatného hasičského sboru už na počátku století, avšak jeho žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že na území jedné obce může působit jen jeden hasičský sbor. Bývalá obec Trenčín se stala součástí města Bakova od počátku roku 1850. Trvalá zásada „jedna obec - jeden hasičský sbor“ byla prosazená v roce 1951 při volbách na valné hromadě bakovskkých hasičů. Do výboru byli z Trenčína zvoleni Josef Hašek jako místopředseda, Otto Hofman byl vybrán za odborného referenta školení, Josef Pilc se stal samaritským referentem, Josef Kupec a Jaroslav Sokol byli schváleni za revizory. Předsedou byl zvolen opět J. Sedláček, místopředsedou F. Volák, jednatelem K. Jireš, pokladníkem A. Richter, výcvikovým referentem B.Zvěřina, organizačním referentem Jan Pelikán, preventivním referentem Š. Dvořák, dorostovým referentem R. Kroupa. Nově přibyla funkce referentka žen, jíž byla zvolena L. Foglová. Kulturním referentem se po volbách stal J. Brzobohatý. Do výboru bez určení funkcí přibyl J, Kastner a Beneš Jos. Hasičská jednota přijala závazek na počest krajské konference ČSH. Stanovila si převzít patronát v protipožárních opatření nad statkem Studénka, provádět propagaci v hasičské skříňce a agitovat pro nábor akce Hlasujeme pro mír.

Od roku 1951 se konají volby do místního výboru každoročně, avšak už bez trenčínských zástupců. Kandidátka se téměř nemění. Jednota zápasí s nedostatkem členů, proto také rozhodla o výzvě k náboru nových členů. Stav členstva se snížil na 36 mužů a 10 dorostenců (žáků). Přispívající už nebyli evidováni.

Na hasičských schůzích se zvyšuje úroveň politické práce. Jednání se účastní zástupce KSČ (s. Melich). S. Melich hasičům doporučoval, aby si vzali za vzor sovětské požárníky. Na jednání hasičů též často přicházejí předseda a místopředseda MNV (J. Černý a E. Nevyhoštěný). Předseda Sedláček oslovuje své druhy „soudruzi, bratři“ a ve svých referátech převážně hovoří o míru, o Gottwaldovi, Stalinovi a pětiletce. Přesto se stále klade důraz na vlastní hasičskou činnost. Počest hasičských cvičení v roce se pohybuje mezi dvaceti a pětadvaceti cvičeními, dbá se na výcvik dorostu, kterým byla předána malá stříkačka, již chlapci rádi a s pýchou předváděli na veřejných cvičeních. Hasiči převzali odpovědnost za vyškolení protipožárních hlídek ve městě a vyčištění požární nádrže. Navíc přijali v roce 1953 závazek odpracovat 220 brigádnických hodin na výstavbě místního družstevního kravína.

Důležitá změna v organizace československého hasičstva nastala od 1. července 1953. Celostátně bylo rozhodnuto o změnu názvu. Místo dosavadního označení hasiči nastupuje nový termín požárníci. Přijímá se oslovení soudruzi, avšak nadále se může používat dávno vžité bratři. Nový název Místní jednota požární ochrany v Bakově nad Jizerou má určeno podle organizačních změn i nové rozdělení funkcí z hlediska podřízenosti. Požární družstvo se stává výkonným orgánem MNV, ale je též i nadále součástí MJPO. Není samostatným orgánem. Místní jednotu požární ochrany řídí předseda a velitel. Ústředním orgánem je Svaz československé požární ochrany. Do konce prosince 1953 byla provedena výměna legitimací.

V lednu 1953 zemřel nejstarší člen místní jednoty čtyřiaosmdesátiletý František Zejbrdlich, jenž byl členem hasičů 56 let. Od mládí vykonával ve výboru různé funkce. Dlouho pracoval jako velitel a za první světové války byl též starostou sboru. Bohužel se nikdo z místních požárníků jeho pohřbu nezúčastnil v uniformě, což bylo veřejností kritizováno. Vysvětlilo se, že předseda a velitel o pohřbu nevěděli, a proto bylo přijato nové vnitřní opatření. Na pohřeb Antonína Pajkrta o měsíc později se přišlo už rozloučit velké množství spoluobčanů a mnoho požárníků.

Na poslední neděli v červnu 1953 byl přidělen do Bakova okresní sjezd spojený se soutěží požárních sborů celého okresu Mnichovo Hradiště. Závodů se účastnilo 26 sborů a hosté z České Lípy a Mimoně.

Nízký počet členů se musel vyrovnávat obětavostí všech příslušníků výboru. Na výroční schůzi v lednu 1954 bylo přítomno celkem 20 členů, v prosincové už jen 18 členů včetně hostů. Členy MJPO bylo 37 mužů a 20 dorostenců. Aktivita a zanícení úzkého okruhu lidí ve výboru neustávaly. V roce 1954 byla zahájen přestavba budovy zbrojnice a výrazně se zlepšila práce s mládeží. V okresní soutěži dorostu se bakovské družstvo umístilo na třetím místě. U výjezdní čety dospělých bylo též přijato rozhodnutí na zařazování desetiminutové agitace na začátku každého cvičení (po vzoru předválečného Sokola).

Ve volbách v roce 1954, které se naposledy konaly na počátku roku, nastaly jen malé změny na kandidátce. Místopředsedy se stali J.Kastner a J. Brzobohatý, archivářem Ant. Livora, výcvikovým referentem B.Zvěřina, odborná školení měl na starosti F. Volák, jenž se už dříve stal pracovníkem vyššího požárnického orgánu. Novými členy výboru se stali Lad. Falát, V. Halbich, V. Tám, J.Voláková a s. Dvořáková. V druhých volbách 19. prosince 1954 se vzdal své funkce na jeden rok Jaroslav Sedláček, jenž žádal bratry o osvobození z odpovědnosti ze zdravotních důvodů. Jeho nástupcem byl zvolen Bohumil Dvořák, zatímco dosavadní předseda se stal místo něj členem revizní komise. Novým členem výboru byl zvolen Bedřich Nedoma, který přijal funkci pokladníka.

Pozoruhodným činem byl výrazný úspěch v okresní soutěži požárních družstev v roce 1954. Mužstvo dospělých a družstvo dorostenců skončilo vždy na třetím místě. Zatímco v roce 1955 i obě družstva si v téže soutěži pohoršila o jeden stupínek. Za dlouhá léta požárnické působnosti si už veřejnost zvykla na služby, které pro ni konali požárníci. Zalévání parků a družstevní zeleniny, čištění městské kanalizace, žňové hlídky, asistence na tradičních bálech, v kině a v divadle a jako samozřejmost  bývala péče o stroje, hadice, úprava zbrojnice či přístupové cesty k ní, provádění školení občanstva v CO, vlastní teoretické a praktické školení,oprava požární nádrže, vypumpování Tůně Pod Zemanova, stříkání kluziště a další činnosti. Všechnu tuto velikou práci vykonávali po své práci zcela zdarma a mnohdy na úkor své rodiny. V roce desátého výročí osvobození vlasti, kdy Bakovem projížděl cyklický Závod míru, vytvořili požárníci pořádkovou službu po celé trase průjezdu závodu Bakovem. Stejnou práci odvedli při motocyklových závodech na Malé Bělé. Hlavní požárnická činnost spočívala především při likvidaci požárů, kterých v žádném roce neubývalo. V první polovině padesátých let se ohňové neštěstí projevovalo čtyřikrát až pětkrát v jednom roce. Na druhou stranu sami ve svém památníku přiznávají, že se jim v těchto úspěšných létech nedařilo s dorostem plnit podmínky čtenářského Fučíkova odznaku.

V prosinci 1955 dostál svému slovu Jaroslav Sedláček a opět se ucházel o funkci předsedy, jak před rokem slíbil. Sbor zvolil též nového místopředsedu G. Komerse, organizačního referenta A. Livoru a preventivního referenta L. Faláta.

V následném roce schválily nadřízené vládní a požárnické orgány Nový řád požární ochrany, který platil od 1.ledna 1957. Opět se v něm zvýšila odpovědnost národních výborů, jež měly za povinnost řídit přímo požárnický sbor jako výkonnou protipožární jednotku. Na jednu stranu se stal velitel prvním náměstkem předsedy požárníků a na druhou stranu podléhal MNV, která ho do funkce schvalovala. Požárnický výbor musel oddělit inventář MNV od svého vlastního a patřičně ho vést ve dvou seznamech. Požárníci směli podle tohoto řádu nosit stejnokroje jen na slavnosti a pohřby. Pracovní kroj je šedý, kdežto vycházkový modrý. Kabáty byly opatřeny nárameníky červené barvy. Barvy výložek šedé s červeným proužkem. Rozdíl byl v hodnosti: aktivní požárníci měli kroužek, ostatní prázdné nárameníky. Uniformy si každý mohl pořídit v ústřední prodejně v Praze po souhlasu MJPO a okresního výboru ČSPO. Úlevou pro hasičské jednoty bylo povolení ústředního orgánu povolovat místní sjezdy a opět zavést v jednotách udělování diplomů za práci svých členů.

Další novotou bylo v roce 1956 zavedení Domovních požárních hlídek CO, které byly zřízeny po blocích a v každém z nich působily dvě tříčlenné hlídky s požárnickým velitelem. V Bakově působilo třicet velitelů a 120 členů hlídek.

V roce 1956 je v protokolu schůzových jednání místní jednoty naposled zachycena zpráva o existenci vahadlové stříkačky z roku 1813, kterou chtějí Bukovští nabídnout pořadatelům výstavy, jež měla být součástí Celostátního sjezdu Požární ochrany.

Zajímavostí roku byl termín výroční schůze, která se konala ve svátek na Boží hod vánoční v hostinci Na Radnici. Kupodivu se sešlo 23 členů a 4 hosté. Bylo kritizováno,že se nedostavili zástupci MV KSČ a MNV. Tehdy byla opět pochválena práce s mládeží. V krajské soutěži žňových hlídek se bakovští žáci umístili na 8. místě a za odměnu dostali 50 Kčs, za něž jim výbor pořídil fotbalový míč. Ve volbách pro rok 1957 byly provedeny jen malé změny v obsazení funkcí. Zástupcem předsedy J. Sedláčka se stal Fr. Volák, dorosteneckým referentem Bř.Zvěřina, kulturním a osvětovým Fr. Vlasta a jednatelem Josef Maňásek. Do výboru byli dále zvoleni Macek Lad. a Füschi Jindřich. Malý počet členů omezoval výběr na kandidátku do výborové činnosti. Tradičně se dělo tak, že kdo přišel nový, zakrátko byl zvolen do výboru.

Na 10. března 1957 byla svolána slavnostní schůze, do níž se dostavilo 29členů a deset jejich manželek. Na programu bylo vyznamenání zasloužilým členům místní jednoty. Čestné uznání obdrželi Bohumil Dvořák a František Volák ke svým padesátinám. Věcné dary (láhev vína a dort) byly předány nejstarším členům sboru Karlu Frenclovi (76 let), Antonínu Veldovi (72 let) a Josefu Stehlíkovi (70 let).Na této schůzi se všechny zúčastněné manželky přihlásily za členky Místní jednoty Požární ochrany v Bakově.

Státní orgány a hasičské jednoty v těchto létech budování socialismu velice dbaly na ochranu socialistického vlastnictví, protože se objevovalo záškodnictví a sabotáž. Požárníci se přihlásili k celostátnímu heslu: „Zlepšením požárnické bezpečnosti do boje na ochranu socialistického vlastnictví – majetku všeho lidu!“ Zdejší požárníci měli už svou zkušenost z nedávné doby, kdy neznámý pachatel podpálil stoh slámy místního zemědělského družstva u katolického hřbitova. Státní propaganda byla tehdy ostře namířena proti všem škůdcům režimu, různým záškodníkům, sabotérům a nepřátelům tehdejšího režimu.

V roce 1960 schválilo Národní shromáždění novou ústavu, jež též deklarovala změnu názvu republiky na Československá socialistická republika. Ruší se původní okresy a místo nich jsou stanoveny pod názvem okresů daleko větší celky. Celé Mnichovohradišťsko včetně Bakovska bylo určeno do nového okresu Mladá Boleslav a zařazeno do Středočeského kraje místo dřívějšího Libereckého. Končí volební období předsedy MNV Aloise Volmana, za kterého po volbách nastoupil Josef Masák, rodák z Lítkovic. U nadřízených orgánů se potvrdilo, že Bakov nad Jizerou nemá statut města, o němž se domnívalo, že je vlastní od středověku. Na základ této skutečnosti tehdejší MNV požádalo o jeho udělení, neboť už dávno vyhovovalo daným podmínkám. Bakov nad Jizerou byl povýšen na město dne 1. ledna 1966.

Na změnu musí reagovat i hasiči, kteří mají svůj nadřízený orgán místo v Hradišti v Mladé Boleslavi. V roce 1960 je organizováno ve zdejším sboru 60 mužů a 12 žen. Starostou byl tehdy zvolen opět Jaroslav Sedláček, jenž však v průběhu roku odstoupil a místo něj byl zvolen Břetislav Zvěřina. Velitelem se stal Štěpán Dvořák st., zdejší kominík, pokladníkem Bedřich Nedoma, jednatelem Václav Křtinský a zbrojmistrem František Pýcha. Do tehdy důležité funkce kulturního a politického referenta byl po volbách uveden Josef Maňásek. Vedoucím žáků se tehdy stal mladý, dvacetiletý Josef Dvořák, syn velitele.

Sbor nadále přijímá ve městě odpovědnost za protipožární kontrolu domů. Jan Kastner provedl školení několika dvojic, které provedly kontrolu komínů a půdních prostorů. Každoročně to byla rozsáhlá práce, které si vyžádala velké množství hodin volného času. Zatímco v létě organizovali požárníci žňové hlídky, v zimním období plnili úkoly asistenční služby na plesech, odpoledních čajích, v kině a v divadle. V roce 1961 sbor ve spolupráci s místní Pionýrskou skupinou při Osmileté škole v Bakově, zorganizoval pionýrské žňové hlídky, které měly velký ohlas. Velitel Š. Dvořák ve spolupráci s předsedou B. Zvěřinou uskutečnili celkem 18 školení výjezdového družstva za rok 1961. Družstvo se též zúčastnilo aplikačního cvičení v Bítouchově.

V roce 1962 byla zahájena přestavba zbrojnice. Nebylo jiné pomoci než splnit daný úkol vlastními silami. Ve všední den odpoledne a v neděli byly organizovány společné brigády. Nejvíce se jich zúčastnili F. Pýcha, Š. Dvořák, J. Dvořák, B. Zvěřina L. Moc, Z. Pajkr a L. Macek. Práce na stavbě pokračovaly i v dalším roce. Ve výčtu tehdejších brigádníků se nacházejí v zápisech opět bratři Pýcha, Dvořák, Křtinský, Zvěřina, Macek a Livora.

V šedesátých létech všeobecně nastupuje nový společenský jev, jenž vytváří během dalších desetiletí trvalý způsob života. Nastupuje proces odcizení člověka od společnosti. Rodiče a jejich děti se uzavírají ve svých rodinách, kde tráví čas především kolem televizoru a o nedělích zajíždějí na chaty a chalupy, které si pořizují ve vlastní režii. Ve výboru místních požárníků padl v té době návrh pořídit pro vlastní členy rovněž podobný příbytek, který by sloužil všem místním požárníkům. Nejdříve byl vyhledán vhodný pozemek v nedalekých Drhlenách a poté byly v roce 1964 zahájeny přípravné práce. Bylo rozhodnuto, že chata bude dřevěná, sestavená z dílů. Výbor zorganizoval partu brigádníků do lesa, kde „nadělali“ příslušné množství dřeva, které převezli před bakovskou zbrojnici. Tam je zpracovávali do příslušných délek a sestavovali do panelů. Hotové stěny pak přepravili do Drhlen. Práce neustaly ani v dalších létech, dokud nebyla chata dokončena. Od samého počátku se nejvíce na stavbě podíleli bratři Pýcha, J. Dvořák, L:Livora, Křtinský, Zvěřina, Syrůček, M. Macek, Moc, Komers, Maňásek, Formáček a sestry Zvěřinová a Maňásková.

Velmi dobrou výkonnost má žákovské družstvo pod vedením J. Dvořáka, jimž se jejich vedoucí soustavně věnoval po celý rok. Na soutěži v Nové Vsi v roce 1961 získalo družstvo žáků první místo, o rok později v Mnichově Hradišti byli hodnoceni jako druzí. V roce 1962 pořádali okrskovou soutěž požárníci v Bělé p.B., kde v soutěži dívek obsadily bakovské žákyně druhé místo a žáci skončili až na devátém. V celookresním kole dívky zvítězily a chlapci znovu propadli až na devátou příčku soutěže. Velmi dobrých výsledků dosáhli opět v roce 1963, kdy žákyně obsadily první místo v okrskové soutěži v Kněžmostě, zatímco žáci dosáhli až na šestou příčku, v okresní soutěži ve Zdětíně dívky opět zvítězily, kdežto žáci byli až šestí. V krajské soutěži na Mělníce se žákyně umístily jako šesté. Jejich vedoucímu Josefu Dvořákovi bylo vysloveno veřejné poděkování za přípravu žákovských družstev na soutěže.

I velitel mužů Š. Dvořák měl v této době velmi dobře vycvičené družstvo, které pravidelně každým rokem v létech 1960 – 1963 vítězilo v okrskových soutěžích, konaných v Nové Vsi, Násedlnici, Budách a opět v Nové Vsi. Až v roce 1964 se muselo v okrskové soutěži na Trenčíně sklonit před vítězem.

Malý počet vedoucích funkcionářů donutil výbor opět provést volby v roce 1961. Obsazení vedoucích funkcí se nezměnilo. Předsedou byl zvolen B. Zvěřina, velitelem opět  Š. Dvořák, pokladníkem B. Nedoma a vedoucím mládeže J. Dvořák. Novým jednatelem se stal Antonín Livora, rozdělenou funkci organizačního a politického referenta přijal J. Maňásek, kdežto druhou část této činnosti byla svěřena Zdeňku Pajkrtovi. Za preventivního referenta členové zvolili Jana Kastnera, do funkce materiálních techniků ustanovili L.. Moce a F. Pýchu, referentkou žen se stala Irena Stránská a za revizory byla zřízena celá komise: Miroslav Šulc, Anna Zvěřinová a Helena Pýchová. Členy výboru se stali Ladislav Macek, Klaudie Škodová, František Volák, Josef Brzobohatý a bratři Kubrt a Hrubý. Na výroční schůzi v roce 1963 byl výbor sboru opět obměněn. Předsedou byl zvolen zkušený Jaroslav Sedláček, zatímco bývalý předseda B. Zvěřina přijal referát jednatele. Obsazení ostatních funkcí zůstalo beze změny.

O rok později v roce 1964 se opět volilo vedení organizace. Novým předsedou na krátký čas byl zvolen Václav Křtinský. Členská základna se výrazně nezměnila. V Bakově měli požárníci osmdesát členů, z toho 23 žen.

Na výroční schůzi v roce 1964 byli za dlouholetou úspěšnou práci v jednotě vyznamenáni zlatým odznakem okresu Bedřich Nedoma, stříbrným Antonín Livora a bronzovým Josef Dvořák. Okresní výbor požární ochrany udělil diplomy Josefu Maňáskovi, Václavu Křtinskému, Františku Pýchovi, Štěpánu Dvořákovi, Miroslavu Mackovi, Janu Syrůčkovi, Karlu Komersovi a Boženě Křtinské.

Při veškeré práci pro sbor byli požárníci vidět na veřejných oslavách ve městě. Účastnili se v uniformách květnových oslav, se spoluobčany podporovali oslavu Února a Velkého října, podíleli se na svátku MDŽ, organizovali vlastní ples a jiné akce. Pomáhali i v zemědělství při sklizni brambor a řepy.

Účast na likvidaci požárů:
1948 – AZNP Mladá Boleslav, Buda, Bakov (u Volmanů);
1949 – les pod Bezdězem;
1950 – les u Rečkova, Veselá, Bakov;
1951 – Horka;
1952 – Kněžmost, les u Rečkova, TIBA Josefův Důl, obilí při trati k Veselé a ke Kněžmostu;
1953 – Žitněves (stoh), Trenčín, Násedlnice (stodola), les u papírny;
1954 – Hlinoviště, les u Rečkova, stodola ve Veselé;
1955 – Nová Ves;
1956 – neevidováno;
1957 – neevidováno;
1958 – Trenčín (Hašlarova stodola);
1959 – neevidováno;
1960 – les u hájovny Bílý Kámen, násep trati Bakov – Bělá;
1961 – požár lesa na Rečkově;
1962 – požár lesa na Rečkově, požáry v Podhradí, Studénce a Chudoplesích, čištění studní po povodních;
1963 – papírny Bělá, Podhradí, náspy trati Veselá, Na Zálučí, Podstráně, stoh slámy u Bakova, les v Rečkově, prádelna ve Veselé, stodola v Hněvousicích a čerpání vody v sokolovně;
1964 – požár lesa v Rečkově, Podhradí, papírny v Bělé, Nová Ves, obilí v Bakově a Chudoplesích, čerpání vody ze studní v Bakově;
Požáry v létech 1965 až 1972 nejsou evidovány.

Sedmdesátá léta dvacátého století jsou velkým časovým prostorem pro uskutečňování normalizačního procesu. Po nadějném Pražském jaru a jeho vlivu v létech 1968 a poloviny roku1969, jenž se vyznačoval  programem socialismu s lidskou tváří, nastalo jeho zadušení vstupem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Vlády v zemi se ujali tzv. internacionalisté, kteří důsledně lpěli na původních ideologických dogmatech. V následujících létech se upevnila ve státě vedoucí úloha KSČ, jejíž vliv pronikl se závaznými opatřeními do všech oblastí společenského života, tedy i organizací Národní fronty, kam také požárníci náleželi. Na druhou stranu nelze nevidět velkou podporu státu v této době požárnickým jednotám prostřednictvím orgánů státní správy. Požárníci se každoročně účastnili v plné parádě ve svých uniformách prvomájových průvodů ve městě, kde spolu s vojáky z posádky v Podhradí vzbuzovali upřímný obdiv. Bylo to především tím, že šlo o mladé vycvičené muže.

V roce 1971 pracovalo aktivně ve Sboru požární ochrany v Bakově 75 osob, z nichž bylo 24 žen, většinou manželek agilních členů spolku, ve kterém se vyvinuly velice přátelské mezilidské vztahy. Průměrný věk členů byl 37 let. V příštím roce už.měli bakovští požárníci 82 členů, z toho l30 žen a každým dalším rokem se členská základna zvyšovala až na 90 příslušníků sboru v roce 1974. V druhé polovině sedmdesátých let se počet stabilizoval na průměru 75 členů a průměrném věku 37 let. Výjezdová jednotka měla dvě družstva, která byla řádně proškolena a vycvičena v ovládání požární techniky. Velkou předností bylo vyškolení pěti nových řidičů z řad členů sboru. Sbor tehdy získal automobilovou cisternu T- 805 a dvě přenosné vysílačky. V dalším roce mu bylo přiděleno vodní dělo značky ZILL.

Hlavním úkolem požárního sboru byla především prevence. Kromě školení byly to praktické kontroly komínů a dalšího zařízení domů v Bakově. Nejvíce prohlídek uskutečnili v roce 1979, kdy prověřili 758 budov a 27 drobných provozoven. V této oblasti odpracovali požárníci každoročně stovky brigádnických hodin zcela zdarma. Výsledky svých revizí hlásili prostřednictvím vedení sboru přímo na odbor vnitřních věcí Měst.NV v Bakově. Práce pro sbor představovala každoročně velké množství brigádnických hodin, jejichž naplnění se zdálo každému členu naprostou samozřejmostí. Bývaly to hodiny odpracované na strojní technice, výzbroji a výstroji, stavební a úklidové práce ve zbrojnici při preventivních prohlídkách. Nelze opomenou ani brigády v zemědělství a práci pro město, především v Akci „Z“. Ve městě se v průběhu sedmdesátých let stavěly tři nové prodejny, velkokapacitní koupaliště, dům mládeže, mateřská škola a zdravotnické středisko s lékárnou. Na všech uvedených stavbách se každoročně až do počátku osmdesátých let účastnili svou dobrovolnou prací též bakovští hasiči. Počet odpracovaných hodin stoupal každým rokem do několika tisíců. Přitom značnou část své práce věnovali výcviku. Například v roce 1972 obě družstva a dorost odcvičily 860 hodin a o rok později 700 hodin. Obě družstva byly vycvičena i pro práci na vodě. Velkou sportovní porci kilometrů spolykala vodní výcviková cesta z Bakova až do ústí řeky Jizery v Káraném. Jejich pomoci bylo třeba zvláště za povodní, které každoročně sužují Bakov nad Jizerou. Odtahovat uvízlá nepojízdná auta nezodpovědných řidičů na cestě k Malé Bělé se zdálo každému velkou samozřejmostí. Stejně tak i převoz školních dětí ze závodí po vyučování a dospělých osob do jejich domovů.

V roce 1975 se konala výroční členská schůze, na které proběhly volby do výboru. Sbor měl tehdy velkou příležitost vybírat opravdu spolehlivé funkcionáře, protože matrikář evidoval 85 členů, z toho 27 žen. Pro volební období 1975 – 1980 byl předsedou zvolen Zdeněk Doležal, výpravčí vlaků, místopředsedou se stal osvědčený a léty prověřený Jaroslav Sedláček, tehdy osmdesátiletý, jednatelem Jan Syrůček, velitelem Josef Dvořák a zbrojmistrem František Pýcha. Do výboru byli dále zvoleni Květa Škodová jako pokladní, O. Švarc jako matrikář a s. Novák se stal kulturním referentem. Funkci preventisty obsadil s. Mosor, strojmistra Miroslav Nedoma a referentkou žen se stala Růžena Havlíčková. Za revizora účtu schůze zvolila  s. Moce. Mezi nejaktivnější členy náleželi F. Pýcha, J. Dvořák, J. Sedláček a J. Maděra. V tomto jubilejním roce 30. výročí osvobození naší republiky obdržela organizace Pamětní list Národní fronty a Čestné uznání od téhož orgánu za umístění na 5. místě v městské soutěži společenských a zájmových organizací.

Požární sbor měl neustálé potíže s automobilovou technikou. Zvláště nevyhovující stav představovala T -805, která musela být v časté opravě. S velkou smůlou skončila havárie automobilové stříkačky ZILL v roce 1973 za Malou Bělou ve směru k Rečkovu. Stříkačka T-805 nebyla spolehlivá ani další léta, takže v roce 1978 na ní proběhla generální oprava, po níž však i nadále panovala k tomuto autu nedůvěra, protože nebyly odstraněny poruchy motoru. Proto byl v roce 1979 vyměněn karburátor, aby došlo k požadovanému výkonu automobilu. Velké potíže nastaly i s stříkačkou PS 12, kterou bylo vybaveno vozidlo Savien A 30. Starost za starostí stíhala tehdejšího velitele Josefa Dvořáka a strojmistra Miroslava Nedomu.

Každoročně se družstvo mužů účastnilo okrskové, popřípadě okresní soutěže požárních družstev. V roce 1971 zajížděli do Nové Vsi, o dva roky později přibyli do Násedlnice a v roce 1974 v okrskové soutěži po dramatickém soutěžení obsadili dokonce 1. místo a postoupili do okresního kola, kde skončili pátí. Požární jednota novoveská převzala organizaci soutěže opět v roce 1975. Bakovští přijeli dokonce s dvěma družstvy, avšak pro zranění jednoho člena dosáhli jen 8. místa v pořadí. Zato v Bítouchově v roce 1975 obsadili 3. místo ze sedmi startujících družstev. Stejného místa dosáhli i o rok později v Nové Vsi, kde se konala okrsková soutěž opět v roce 1978 a Bakováci po vzrušujícím boji si o jedno místo dokonce polepšili. Pro rok 1979 připravily řídící orgány nová pravidla požárnických soutěží. Bakovské družstvo je nejlépe pochopilo a v okrskové soutěži dosáhli prvního místa. Daleko horší umístění překvapilo Bakovské v roce 1980, kdy proti očekávání propadli až na 7. místo v okrskové soutěži. Bylo to snad tím, že ve sboru pracovalo jen jedno družstvo.

Velkou pracovní zátěží byla chata v Drhlenách, již od základního kamene celou budovali bakovští požárníci od poloviny šedesátých let jednak pro rekreační potřebu svých členů, jednak pro dětské tábory mladých požárníků. Práce jim šla od ruky, protože sbor se skládal především z řemeslníků, kteří ovládali příslušné stavební práce. Každoročně zde byly odpracovány stovky brigádnických hodin odborné práce. Na budování chaty na počátku sedmdesátých let se nejvíce podíleli M. Nedoma, L. Kozlík, J. Dvořák, F. Pýcha J. Grmolínský, V. Novák a J. Šimon. Ačkoliv byly některé části chaty ještě nedokončené, členové se už v chatových prostorách rekreovali. Postupovalo se podle peněz a zajištěného materiálu, eventuálně nutnosti, jednalo-li se o opravu střechy jako v roce 1977. V předchozím roce byla dokončena práce na obkladech stropů a stěn v ložnicích. Plánované práce pro rok 1979 byly včas dokončeny: přípojka elektrické energie, instalován plynový sporák na propan-butan, vybudován plot a navezena hlína na úpravu okolí budovy. V tomto období uvádějí zápisy požárnické jednoty, že mezi nejaktivnější brigádníky náleželi M. Nedoma, J. Dvořák , J. Syrůček, M. Hanuš, P. Zahrádka a Zd. Doležal. Kulturní referent ve spolupráci s celým výborem každoročně organizovali společenský bál na radnici a oslavu svátku MDŽ. Zvláště ples se stal ve městě velkou společenskou událostí, protože vždy hrála osvědčená kapela a byla zorganizována velká tombola. Od roku se plesy nekonaly z důvodů rozsáhlé rekonstrukce radnice. Samozřejmostí bývala i návštěva pražských divadel v každém roce aspoň jednou, v roce 1975 dokonce dvakrát.

Od roku 1979 se počet členů příliš neměnil. Malý úbytek vyrovnal i nepatrný příchod nových. Členská základna představovala v roce 1980 celkem 77 členů, z toho 24 žen. Na výroční volební schůzi v roce 1980 byl novým předsedou zvolen Pavel Zahrádka a místopředsedou zůstal Jaroslav Sedláček. Úcta ke starému zasloužilému hasiči panovala v celém sboru, a proto nebylo na místo místopředsedy jiného kandidáta. Novým velitelem byl zvolen Josef Nedoma. (Dosavadní obětavý velitel Josef Dvořák se stal velitelem celého okrsku.) Za jednatele byl volbou vybrán Zdeněk Doležal, pokladnicí zůstala Květa Škodová. Funkci zbrojmistra přijal opět František Pýcha a strojmistra Miroslav Nedoma. Prevence byla rozšířena na dva členy. Jimi se stali Ladislav Mosor a J. Rejzek. Kulturní referentkou byla zvolena Růžena Havlíčková a na novou referentku žen byla vybrána Klaudie Škodová. Ve výboru začínal mladý požárník Milan Hanuš, jenž přijal funkci matrikáře. Revizory účtů se stali F.Moc, Josef Maděra a Josef Syrůček. Výbor byl opět zvolen na dobu pěti let.

Čestné uznání za obětavou práci při povodni obdrželi v roce 1979 Josef Dvořák, Jan Grmolínský, J. Lískovec, Ladislav Mosor, Josef Nedoma, Miroslav Nedoma, Zdeněk Macek, Pavel Zahrádka, František Pýcha a J. Stránský.

V osmdesátých létech se požárnická činnost nijak nemění. Výbor sleduje hlavní úkoly a poctivě plní i ostatní, které na něj klade městský úřad. Jednou z předních činností je prevence před požáry. Preventisté museli každoročně zkontrolovat stovky domovních objektů a provozoven. V roce 1980 prověřili 739 domů a 24 provozoven, v dalším následném roce provedli dokonce 843 prohlídek domů a 32 provozoven, což představuje 483 hodiny. Od roku 1982 preventisté zvýšili své nároky. Rozšířili své kontroly i do chatové osady nad Vlčím dolem a na Hynkovačce. Zjistili celkem deset závad, které ohlásili na městský úřad. V roce 1983 objevili dokonce 23 závady. Nápravná opatření vlastníků objektů snížila počet nedostatků v následném roce na pouhých 16. V následném roce 1985 bylo zjištěno pouze 12 závad. Velkým nedostatkem je nepravidelné vymetání komínů odbornou kominickou firmou. Po jeho oznámení, řeší tento velký nedostatek správa města. Bohužel v příštím roce při přibližně stejném počtu vykonaných kontrol počet závad stoupl na 39 a preventisté s proškolenými členy hlídek odpracovali celkem 878 brigádnických hodin. Počet kontrolovaných objektů se do roku 1990 ustálil ročně na 667 domech (bez Trenčína), 22 chatách a 33 drobných provozovnách.

Zásadní činností sboru byla péče o techniku, výzbroj a výstroj. Jejich dobrý stav byl podmínkou pro případný zásah při výjezdu do terénu. V lednu 1983 byl postoupen z veřejného útvaru požární ochrany v Bělé pod Bezdězem cisternový vůz  Š 706 RTH 1, zatímco opravená Tatra 805 s PS 12 byla předána do ZO Malá Bělá. Na cisterně se objevily nedostatky až v roce 1985, kdy bylo třeba opravit držák brzdového kola, brzdových válců přední nápravy, tlumiče výfuku, vyměnit těsnění výfukového potrubí a provést opravu čerpadla. Na automobilu Avia 30 bylo zase nutné opravit brzdový systém, provést výměnu všech filtrů a oleje a opravit čerpadlo. V následujícím roce bylo na veškeré požární technice odpracováno v souvislosti s přípravou na technickou prohlídku více než dva tisíce hodin zdarma. Nutná údržba je pravidelně prováděna. Jednalo se o opravu laku, nátěr podvozku a kontrolu brzdového systému.

A bylo třeba další práce, která souvisí s pohotovostí pro případný výjezd, zvláště dobíjení baterií, dostatek pohonných hmot na skladě atp. Na výroční schůzi si odpovědné osoby stěžují na nedostatek náhradních dílů a zastaralost techniky. Na jejich opravě bylo v roce 1990 odpracováno 429 hodin odborné práce.

V říjnu 1981 byly zahájeny rozsáhlé práce na přestavbě zbrojnice, jež trvaly několik let. Cílem bylo rozšíření budovy a výstavba patra pro společenské zaměření. Od jara 1982 byly provedeny rozsáhlé demoliční práce. Původní stodola, která byla předána hasičům v roce 1928 jako prostor příští zbrojnice, byla ze tří čtvrtin zbourána, poté postaveny nové obvodové zdi a vyzvednuta vazba. Tato velká přestavba bohužel unikala širší veřejnosti, protože je zbrojnice položena v prostoru mimo městský provoz. Kromě školáků a jejich učitelů sem málokdo zabloudí. Připadalo to, jako by požárníci pracovali tajně. Na dosavadní rekonstrukci bylo v tomto roce odpracováno členy sboru 13063 hodiny poctivé práce. Na výstavbě zbrojnice se nejvíce podíleli J. Dvořák, J. Syrůček, M. Nedoma, Š. Franěk, V. Nevyhoštěný a F. Pýcha. Ovšem nebyli to pouze tito. předně jmenovaní, ale ještě další, jako J. Rejzek, J. Nedvěd, J. Fiala, Z. Macek, J. Nedoma, M. Hanuš, Š. Dvořák ml., Z. Doležal, A. Kavalír, J. Lískovec, L. Mosor, P. Zahrádka, Gusta Bajer, M.Macek, Š. Dvořák st. a další, kteří věnovali svůj volný čas v prospěch své požárnické jednoty. Je třeba zdůraznit, že požárníci nejsou zahleděni je do sebe a své činnosti. Na tak rozsáhlou přestavbu potřebovali dostatek finančních prostředků. Město hasiče podporovalo, avšak vždy za svou pomoc něco chtělo. Tehdy přidělili požárnímu sboru práci na demolici staré cihelny v Malé Bělé, čímž stavebníci získali nejen starý stavební materiál, ale i peníze. Vedle toho před nimi stála povinnost účastnit se akce „Z“ při výstavbě nové mateřské školy. Rozhodující rok pro ukončení všech stavebních a dalších pomocných prací na zbrojnici byl 1983. Požárníci dokončili sami odborně další zednické a jiné odborné práce v přízemí budovy. Byly zřízeny veškeré odpady, vybetonování podlah v garážích, kompletně provedeny obkladačské práce ve WC, usazeny nové zárubně, okopány staré omítky a provedeny nové, ale i zapojení ohřívačů vody. V témž roce se pustili též do dokončení poschodí v přístavbě. Byly provedeny práce v kuchyni, na schodišti, ve vstupní hale a v půdních prostorách. Uskutečněna elektroinstalace, instalován rozvod topení a vody, včetně odpadů, provedena betonáž podlah a jejich pokrytí linoleem a dlažbou. Zatímco strop byl obložen dřevěnými palubkami, stěny byly vymalovány. Velkou starost daly i třídílné dveře do sálu, které musely být řádně usazeny a zaskleny. Až nastěhováním nábytku byla celá stavba v roce 1983 dokončena a jen v onom roce bylo odpracováno 4 050 hodin zdarma. Restaurovaná budova už dlouhá léta slouží jako schůzová místnost nejen zdejším hasičům, ale i různým spolkům, dokonce i městu pro zasedání jeho zastupitelstva. Odbývají se zde i rodinné slavnosti, jako svatby a životní výročí. V roce 1984 byly natřeny podlahy ve zbrojnici a provedena betonáž před jejím vjezdem. Na rok 1985 byla činnost zaměřena na úpravu okolí zbrojnice. Požárníci rozbourali starou radniční stodolu, která těsně sousedila ze zbrojnicí, a terén upravili. Počet odpracovaných hodin dosáhl výše 2 696 hodin. Možná, že uvedená čísla brigádnických hodin poslouží někomu k úsměvu, avšak ten, kdo je poctivě odvedl, cítí i po dlouhých létech upřímnou hrdost nad  vykonanou prací. Život nejsou jen peníze. Je třeba vidět, aby mohl člověk pochválit.U hasičů stále platí staré heslo z počátku jejich existence: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Za vytrvalou a obětavou práci pro místní požárníky byli v roce 1983 vyznamenáni Okresním národním výborem v Mladé Boleslavi odznakem Budovatel okresu Mladá Boleslav Josef Dvořák, Jan Syrůček a Miroslav Nedoma.

Uprostřed své mimořádné aktivity v roce 1986, kdy se umisťují na předních místech v městské soutěží organizací Národní fronty, kde soutěží s TJ Lokomotivou a divadelním odborem Tyl o celkové roční prvenství spojené s finanční odměnou, připravuje výbor výroční volební schůzi. Sbor v té době čítal 83 členů, z toho 25 žen 2 členy do osmnácti let a 14 dětí. Do čela požárníků byl postaven ing. František Čížek, jeho místopředsedou se stal Zdeněk Doležal a velitelem Josef Dvořák. Do výboru dále zasedli J. Horejš jako jednatel, osvědčená Květa Škodová jako pokladní a L. Raisová jako kulturní referentka. Přibyla funkce vedoucí mládeže, jíž byla pověřena Jiřina Horejšová. Strojmistrem a zbrojmistrem byli zvoleni léty odborně prověření Miroslav Nedoma a František Pýcha. Matrikářem se stal Milan Hanuš a za revizory účtu byli zvoleni Jan Syrůček a Pavel Zahrádka.

Zásahová jednotka měla 19 členů a pravidelně se účastnila školení výcvikového roku.

Mimořádnou akcí zednické party byla výměna osmdesáti původních oken ve staré školní budově z roku 1906 novými okny v průběhu školních prázdnin. O splnění tohoto úkolu se zasloužili J. Horejš, J. Nedvěd, J. Fiala, J. Dvořák, M. Hanuš, J. Syrůček a B. Vlasta, Gusta Bajer, Dvořák Š. a další.

Uvedená budovatelská činnost vedle základních požárnických povinností, jako výjezdy k požárům, výcvik a prevence, by pro bakovské požárníky nebyla úplná, kdyby zároveň neprováděli některé stavební činnosti na chatě v Drhlenách. Na počátku osmdesátých let uskutečnili výměnu celé střechy a prováděli úpravu okolí chaty. Rozsah prací je úměrně souměřitelný k počtu odpracovaných brigádnických hodin. Pohybují se od 181 hodin v roce 1981 do 250 v roce příštím na jednoho člena a v následujícím roce 1983 už činí 296 hodin. Pro rok 1985 si výbor naplánoval další práce na chatě: rozšíření obytných prostor, výměna oken, obložení stěn v horní místnosti a vnější obložení budovy. Bylo třeba se také postarat o renovaci lůžek. Celkem bylo odpracováno 450 hodin. Pro vedoucí funkcionáře je sympatické, že dbají pravidelně o údržbu chaty. V každém dalším roce si dali do závazku další nutné úpravy: v roce 1986 nátěr střechy a oprava schodiště, v roce příštím obložení ložnice, oprava příjezdové cesty a v roce 1989 zahájili přístavbu sociálního zařízení a jídelny, kterou dokončili v roce 1990 a odpracovali při tom 911 hodin, které už nikdo z MÚ v Bakově ani Měst.VNF nežádal k evidenci, protože se změnily politické poměry. Stejně požárníci vše dělali pro sebe, a ne pro formální vykazování hodin. Dalším velkým soustem na chatě bylo vybudování septiku. Po vyhloubení jámy byla do země vložena starší cisterna. Této náročné práci se zúčastnili bratři Š. Dvořák, Nedvěd, Vávra, Fiala, Rejzek, M. Macek, Horejš st., Pelech, Hanuš, Bajer, Kolátor, Čížek a sestry Horejšová , Pelechová a další.

Záslužnou činností osmdesátých let se jeví práce s mládeží. Vedení sboru a především velitel si uvědomují, že je třeba neustále doplňovat sbor o nové mladé členy. Bez vlastní výchovy dorostu by svého cíle nikdy nedosáhli. V roce 1983 byl založen kroužek mladých hasičů pod vedením J. Bartošové, J. Horejše a J. Dvořáka. V roce 1984 byl kroužek zapojen do tehdejší pionýrské skupiny při základní škole a pracoval pod vedením Jiřiny Horejšové a jejího manžela, dále v něm působili Š. Dvořák, B. Vlasta a J. Fiala. Mladí požárníci byli zapojeni do celostátní požárnické hry Plamen a především se seznamovali s historií domácího sboru, hasícími přístroji, strojní technikou, ale také s praktickými činnostmi, které dovedně ovládli: útok s požární technikou a práce se džberovou stříkačkou. V rámci okresu se zúčastnili branného závodu na Babě, v němž skončili na 27.místě ze čtyřiceti družstev. Všichni vedoucí mládežnického oddílu byli spolu s dětmi též současně pionýrskými vedoucími, a tudíž museli pracovat podle pokynů Pionýra i hasičských požadavků. V roce 1985 bylo zapojeno dvacet dětí, které se pravidelně týdně scházely ve zbrojnici. Hasiči si je hýčkali, vozili je v autech po městě a pouštěli k jednoduchým cvičným úkonům. Všichni vedoucí měli velmi dobré výsledky v práci. Proto se stali v roce 1985 i demonstrátory spolu se svými žáky před pozvanými vedoucími pionýrů z celého okresu. Předvedli jim práci s dětmi, které ukázaly své znalosti a odborné dovednosti. Vzorová ukázka byla všemi velmi kladně hodnocena. Výbor proto za odměnu uspořádal o prázdninách letní tábor pro mladé požárníky na své chatě v Drhlenách. Letní tábory se pak opakovaly každým dalším rokem. Vytvořil se velmi dobrý kolektiv vedoucích pod vedením J. Horejšové. V něm se podíleli na výchovné práci Š. Dvořák, J. Dvořák, B. Vlasta , J. Nedvěd, J. Fiala a zdravotnice H. Svobodová.. Požárnický kroužek nezanikl ani v dalších létech. Účastnil se požárnických soutěží a předváděl své umění i na dětském dnu na hřišti za sokolovnou v roce 1990.

Účast na likvidaci požárů a živelných pohrom:
1971 – neevidováno;
1972 – neevidováno;
1973 – celkem 16 zásahů: požáry v Nové Vsi, třikrát les na Rečkově, lesy v Bělé a v Bítouchově, dům v Trenčíně, převážení osob při povodních, čištění studní;
1974 – celkem 7 zásahů: požáry;
1975.- celkem 4 požáry;
1976 – celkem 22 požárů v bakovském okrsku;
1977 – celkem 2 živelné pohromy: jarní a podzimní povodeň, čerpání studní;
1978 – celkem 2 požáry: travní porost v Dalešicích a dům v Bakově;
1979 – celkem 2 požáry: v Trenčíně a v Mn. Hradišti;
1980 -  celkem 2 požáry: dvakrát násep trati mezi bakovským nádražím a Dalešicemi;
1981 -  celkem 1 živelná pohroma: povodeň na Jizeře;
1982 -  celkem 4 zásahy: 3 požáry a čerpání studně po povodni;
1983 -  celkem 9 zásahů: požár lesa ve Stražišti, hospodářský objekt v Bakově, travní porost na náspu trati ve Veselé a třikrát v Bakově, třikrát čerpání studní;
1984 - celkem 6 zásahů: požár v Dalešicích (travní porost), Sběrné suroviny Bakov, požár lesa v Ouči, Uhelné sklady v Bakově, dům v Bakově (dohlídka po žáru), Malá Bělá – výjezd bez zásahu;
1985 – celkem 6 výjezdů: les na Klokočce, farma Zvířetice, sklad nábytku v Bakově, samovznícení uhlí, stodola v Kněžmostu;
1986 - celkem 3 výjezdy: požár lesa v Nové Vsi a louky v Mohelnici, převoz děti při povodni;
1987 - bez nutných výjezdů;
1988 - celkem 11 výjezdů: požár stohu u Trenčína a dalších 9 požárů, zásah při povodni a čerpání studní;
1989  celkem 4 zásahy: dva požáry lesního porostu, pomoc při povodni, čerpání vody po povodni;
1990 - celkem 15 výjezdů: požár radnice v Bakově, požáry garáží v Bakově, rodinný dům v   Kosmonosech, požáry lesů na Klokočce, v Mimoni a v Srbsku.

Devadesátá léta minulého století

Listopadová revoluce v roce 1989 rozhodla o změně politického vývoje v Československé socialistické republice. Byly opouštěny staré metody řízení společnosti. Vedoucí úloha KSČ ve státě pominula. Mocenské páky bývalého režimu padly klidnou sametovou cestou. Stalo se tak i v Bakově. Některé spolky ve městě zanikly, jako Český Červený kříž, Svaz žen, Svazarm a některé sportovní oddíly v TJ Lokomotiva. Bakovští požárníci však zůstali neoblomně na svém místě. Pracovali dál za uskutečňování svých hasičských ideálů. Předsedou Měst.NV byl od roku 1986 pan Luboš Brodský, jenž po volbách v roce 1990 předal svou funkci představitelům Občanského fóra, představujícího především nestraníky, panu Jiřímu Pelantovi, jenž se po několika týdnech svého místa vzdal a předal odpovědnost novému starostovi panu Jaroslavu Šimonovi, jenž vedl město až do voleb v roce 1998.

Především je třeba uvést, že se požárníci vrací ke svému původnímu pojmenování hasiči, které se jim zdálo zcela přesnější vzhledem k činnosti, již se zavázali pro společnost odvádět. Mizí i oslovení soudruh, soudružko, místo nichž se užívá bratře,sestro, jak tomu bylo do počátku padesátých let minulého století.

Hlavní činností sboru je preventivní činnost, zvláště prohlídky domů v majetku města, zásahy při požárech a živelných pohromách. Kupodivu počet požárů v jednom roce přibývá, neboť se rozšířil i okruh vzájemné pomoci, vzhledem k dokonalejší technice, i když často poruchové. Téměř každým rokem musí hasiči zasahovat při povodních Jizery, ale li jinde. V roce 1997 byli vysláni čtyři muži (Dvořák Š., Nedvěd J., Šlégl Vl., Jahn B.) do obce Brantice na Moravě, kde pomáhali při likvidaci hrozivé povodně. Stejně tak si počínali v roce 2002, kdy pět mužů i s technikou vyjeli ku pomoci občanům ve vesnicích Obříství a Mlékojedy u Neratovic, kde pomáhali v sestavě Dvořák Š. Pelech Jan, Šlégl Vladimír, Horejš Jiří, Nedvěd Josef a odstraňovat důsledky tisícileté povodně na Labi. Aktivní činnost vyvíjeli při velkých vodách na Jizeře v Bakově. Zavedli kyvadlovou přepravu lodí z města na Malou Bělou a zpět, aby vyhověli školákům na cestě ze školy i dospělým osobám. V roce 2000 jim město zakoupilo i gumový člun (raft), který byl daleko bezpečnější. Za pomoci traktoru tahali ze silnice, zaplavené řekou, uvízlá auta do bezpečí.

Na výroční schůzi v roce 1991 proběhly řádné volby. Novým předsedou byl zvolen Milan Hanuš a velitelem se stal Štěpán Dvořák. Za jednatele byl vybrán Jan Syrůček a pokladnicí zůstala Květa Škodová. Josef Dvořák přijal funkci zbrojmistra a osvědčený Miroslav Nedoma zůstal li nadále strojmistrem. Vedoucím preventistů se stal i opět J. Rejzek, zatímco Miroslav Macek byl uveden do nové funkce referenta CO. Přibyla nová funkce kronikáře, do které byl uveden Bohumil Vlasta. Do výboru byly zvoleny i tři ženy: Klaudie Škodová (referentka žen), Libuše Raisová (kulturní referentka) a Jiřina Horejšová (vedoucí mládeže). Do komise revizní byli volbou vybráni F. Čížek a M. Kolátor.

Každoročně se projevuje stejná činnost v péči o strojní techniku a její přípravu na technickou kontrolu, údržba garáží a prostor zbrojnice, neustálá péče o chatu a její zařízení atd. Osvědčení řidiči Grünwald, Nedvěd, Hadač a Šimon provádějí v průběhu roku pravidelné kondiční jízdy. Hasičské stroje jsou už zastaralé, poruchové a celkově nevyhovující. Opět přichází problém spočívající v nedostatku náhradních dílů. Až v roce 1995 byla provedena generální oprava avie, trambusu a PPS 12. Dobrou práci si cenili i představitelé města. V roce 1999 zakoupili pro sbor výjezdové uniformy, hadice a plovoucí čerpadlo Honda, v příštím roce tři mobilní telefony další plovoucí čerpadlo a dvanáctimetrový hliníkový žebřík.

V roce 1996 byly připraveny nové volby do výboru. Ve sboru v té době bylo organizováno 30 činných členů, 36 přispívajících a 20 mladých hasičů. Starostou byl opět zvolen Milan Hanuš a jeho náměstkem mladý Tomáš Čermák. Velitelem se stal Štěpán Dvořák a zástupcem Josef Dvořák, jeho otec. Do funkce strojníka byl volbou dosazen Václav Grünwald, preventistou se stal opět Jaroslav Rejzek, jednatelkou velice aktivní a odpovědná Jiřina Horejšová. Táž přijala i funkci vedoucí mládeže, u nichž má velkou důvěru rodičů i uznání veřejnosti. Za pokladní byla navržena Katka Grünwaldová, referentkou žen se stala Libuše Raisová a referentem MTZ Josef Nedvěd ml. Miroslav Macek opět přijal funkci referenta CO. Do revizní komise byli zvoleni osvědčení Miroslav Kolátor a František Čížek.

Výjezdovou jednotku tvořilo po celá devadesátá léta devatenáct až dvacet vycvičených členů, kteří se účastnili likvidace požárů ve svém městě a v širokém okolí. Tato dobrovolná jednotka se na svou praktickou činnost náležitě připravovala v pravidelných cvičeních, ale také v tradičních hasičských soutěžích, pořádaných doma i v okolních obcích. V roce 1992 skončili v okrskové soutěži na budách na 3. místě, v roce příštím se umístili v téže soutěži v Nové Vsi na 2. místě a o rok později v Bakově při malé účasti cizích družstev obsadili 3.,4. a 5. místo. Vítězství dosáhli v roce 1995 na Budách, avšak v další okrskové soutěži v Kolomutech spadli až na 7. místo. Roku 1997 se konala okrsková soutěž na bakovském koupališti. V domácím prostředí se umístili na 1. místě. Své vítězství obhájili i o rok později v Nové Vsi. Zvítězili i ve sportovních soutěžích v témž roce v Nové Vsi, Horní Bukovině a Dobšíně, kdežto v Březině získali jen tzv. bramborovou medaili za 4. místo. V roce 1999 se Bakovští zúčastnili několika soutěží v různých místech. V okrskové soutěži v Bosni se umístili na stupni vítězů hned dvakrát. Jednou jako první, druhé družstvo jako třetí. V okresním kole dosáhli na 3.místo. Bakovské družstvo zajíždělo i do dalších obcí, kde se konaly soutěže. V Kosmonosech obsadili 4. místo, zato ve Veselé byli první. V témž roce 1999 si zdejší závodníci zkusili meziokresní soutěž, kterou pořadatelé nazývali superpohárem. Všichni jejich soupeři se nacházeli až na výjimku na Liberecku a Semilsku. Postupně zajížděli do Svijan, Mříčné, Desné, Benešova u Semil, Dneboha, Raspenavy, Ploukonic, Hejnic a Frýdlantu. V těchto pořadatelských obcích se sjelo celkem 67 požárnických sborů, mezi nimiž Bakováci obsadili 15. místo. Družstvo závodilo v sestavě: Grünwald, Horejš ml., Nedvěd, Dvořák R., Pelech a Beran.

V prosinci roku 1997 zemřel po vážné nemoci zanícený hasič a pohotový organizátor Josef Dvořák, narozený v roce 1940. Po vzoru svého otce Štěpána se zapojil do hasičského sboru už v dětství. Vypracoval se na uznávaného hasičského odborníka, přirozeného velitele svého výjezdního družstva. Pro hasičskou myšlenku byl ochoten obětovat vše. Ve sboru měl přirozenou autoritu a dovedl správným směrem řídit celý kolektiv. K hasičské myšlence přivedl i svého syna Štěpána. Bez Josefa Dvořáka se neuskutečnila od počátku šedesátých let do jeho předčasné smrti žádná hasičská akce. Stal se opravdovou duší celého hasičského spolku. Na jeho počest a památku se jeho druzi zavázali k pořádání každoročního Memoriálu Josefa Dvořáka v hasičských soutěžích. V roce 1999 o bakovském posvícení zorganizovali 1. ročník na kynologickém cvičišti vedle stadionu. V silné konkurenci čtrnácti družstev obsadilo první družstvo 3. místo a druhé družstvo 6. pořadí. V roce 2000 se Dvořákův memoriál konal v rámci okresní soutěže O boleslavský pohár v požárním útoku. Soutěže se zúčastnilo 26 družstev a Bakováci se mezi nimi neztratili. Získali 2.místo.

Vedle memoriálu byla zorganizována okrsková soutěž v požárním sportu v Kněžmostu, kde se bakovští hasiči umístili na 2.místě.

V péči o mládež, jejíž oddíl vede Jiřina Hořejšová se spolupracovníky, je odváděna systematická výchovná práce. Žactvo se účastní soutěžní hry Plamen, cvičí se v ovládání hasičské techniky a s úspěchem ji dovedně předvádí na veřejných akcích. V okresním kole soutěže Plamen v roce 1996 obsadilo družstvo dětí mladší kategorie 3. místo, což představovalo nejlepší umístění v dvanáctiletém trvání kroužku. O rok později získalo družstvo mladších dětí ve stejné kategorii této soutěže dokonce 1. místo v okresním kole. Obětaví vedoucí dětského kroužku v čele s Jiřinou Horejšovou organizují o každých prázdninách letní dětský tábor na chatě v Drhlenách. V červnu se podílejí na Dětském dnu, v prosinci pořádají mikulášskou nadílku a vánoční besídku. Svým kamarádům ze základní školy rádi předvádějí členové kroužku vše, co se dosud naučili od svých vzorů, starších hasičů.

Od předchozích let se nic nezměnilo v pravidelné činnosti pro obec. Bez hasičů není myslitelné pálit čarodějnice, tehdy v devadesátých létech na skládce Pod Vápeníkovými, kde vykonávají službu dlouho do ranních hodin, dokud už tradičně velká hranice neshoří. Bez hasičů by se neobešly ani městské slavnosti 650. výročí první písemné zprávy o Bakovu nad Jizerou v roce 1995 ani velkolepé slavnosti 500.výročí udělení městských práv o dvě léta později v roce 1997, kdy dokonce sami ve své režii uspořádali hasičské odpoledne na hřišti za sokolovnou, čímž výrazně obohatili program městských slavností. Na celoměstské výstavě pořádané v rámci těchto akcí v domě mládeže demonstrovali ve své expozici historické materiály ze života své organizace. Hasiči svou činností jsou ve městě pořádně vidět. Pořádají josefské, pouťové a mikulášské zábavy, udržují letitou tradici svých hasičských plesů, světí svátek sv.Floriána, patrona hasičů, na jehož paměť uspořádali například Den otevřených dveří hasičské zbrojnice v roce 1993. V parných letních dnech v rámci provozuschopnosti strojní techniky prováděli kropení ulic. Ve městě není akce, aby se jí nezúčastnili hasiči. Vidíme je, jak plní asistenční službu na bálech, divadlech a v 90. létech ještě v kině, i každoročně při Bakovském půlmaratónu aj.

V 90.létech se protrhla zbytečná šetrnost ve vyznamenávání členů sboru. Po celá dlouhá léta bývalo málo obvyklé, aby i mladší hasiči za svou vytrvalou práci dostávali vyznamenání. Při příležitosti 120. výročí založení hasičského sboru v roce 1999 byli vyznamenáni za svou dlouholetou obětavou práci odznakem sv. Floriána Zdeněk Doležal, Jiří Fiala a Miroslav Nedoma. Čestné uznání obdrželi Bohumil Vlasta, Eva Pelechová a Libuše Raisová. Okresní výbor v Mladé Boleslavi ocenil dobrou práci Ladislava Pelecha, Václava Grünwalda, kdežto opory celého hasičského kolektivu Štěpán Dvořák, Jiřina Horejšová a Jaroslav Rejzek byli vyznamenání medailí Za zásluhy. Okresní hasičské vyznamenání medaili Za věrnost bylo předáno Miroslavu Mackovi a Milanu Hanušovi. Dva členové sboru Václav Grünwald a Josef Nedvěd byli v roce 2000 vyznamenáni na hradě Bouzově za práci při povodni na Moravě medailí Za zásluhy o bezpečnost. V témž roce při předávání cen vítězům 2. ročníku Memoriálu Josefa Dvořáka byli odměněni čestným uznáním členové sboru J. Pelech, J. Horejš ml., S. Šimon a E. Šimonová. Čestné uznání od okresního výboru bylo předáno L. Raisové, J. Nedvědovi ml. a Z. Mackovi. Medaili Za zásluhy obdržel B. Vlasta a M. Hanuš. Týž orgán vyznamenal medailí Za věrnost J. Rejzka.

Účast na likvidaci požárů a živelných pohrom:
1991 – celkem osm zásahů na požárech rodinných domků, garáží, travního a lesního porostu;
1992 – celkem osm zásahů na likvidaci travního porostu a lesů v Branžeži, Šubrtově a na Klokoče;
1993 – celkem čtyři zásahy: v bělské papírně a les na Rečkově a dvakrát v Branžeži;
1994 – celkem šest zásahů skládka u stráž. domku, včelín p. Stehlíka, stráň u kolejí, domek   Brzobohatých;
1995 – celkem dva zásahy: dům v Mn. Hradišti a prodejna Spektrum;
1996 – celkem 9 zásahů: sedmkrát při požárech a dvakrát při povodních;
1997 – celkem 6 zásahů: rod, domek, garáže, skládky, strniště, lesní a luční porosty; členové Š. Dvořák, J. Nedvěd, B. Jahn a V. Šlégl se zúčastnili likvidace povodní na Moravě;
1998 – celkem šest zásahů: stráň u trati, dvakrát skládka, louka a les, garáže;
1999 – celkem čtyři zásahy: domek v Mn. Hradišti, zahrada Bakov, restaurace Na Růžku, skládka v Bakově;
2000 – celkem 13 zásahů: dům v Bakově, stráň v Kosmonosech, skládka v Bakově, les v Bradlci a Branžeži, stráň v Bakově, drůbežárna v Horní Rokytě, spadlý strom v Bakově,  povodeň na Jizeře.

Sebevědomě do třetího tisíciletí

 V komunálních volbách v roce 1998 zvítězila ve městě Občanská demokratická strana, která prosadila do funkce starostky paní ing. Marii Štěpánovou, která se stala první představenou města v jeho dějinách. Jejím nástupcem v roce 2002 byl zvolen p.Jiří Hieke ze strany zelených. Ve funkce starosty pokračoval i ve volbách v roce 2006, avšak po roce se vzdal svého postavení a přenechal funkci představené paní Mgr. Janě Štěpánové, shodou okolností dcery bývalé starostky. Všichni představení měli velmi kladný vztah k hasičům a všemožně je podporovali v jejich práci pro veřejnost.

I bakovští hasiči opakují rok co rok svou činnost naprosto uvědoměle a bez nároků na odměnu. Jejich soustavná aktivita vyplývá ze zanícenosti pro požárnickou práci, i když velmi často je to i nad jejich osobní a rodinné možnosti. Vykonat něco pro druhé, vtom je podstata lidského bratrství a přátelství, tedy atributy, které provázejí české spolkové hasičství od jeho počátku v 19. století.

Praktické zvládnutí odborné činnosti je základní podmínkou MÚ Bakově při zajišťování hasičské techniky pro sbor. V roce 2001 jim byla svěřena dvě plovoucí čerpadla o výkonu 800 a 1200 litrů za minutu, kompresor, přetlaková ventilace Papin, elektrocentrála, zásahové kabáty, boty, proudnice a další vybavení pro výjezd k požárům či k povodním. Při příležitosti svátku sv. Floriána v roce 2002 bylo zdejší výjezdové jednotce slavnostně předáno repasované vozidlo Tatra 815 Cas 32, které bylo zakoupeno z finančních prostředků města. Vyvrcholením této malé slavnosti předali představitelé města hasičskému sboru slavnostní prapor jako poděkování za jeho obětavou práci. Rozhalený prapor je umístěn na důstojném místě ve zbrojnici. Přidělení tatry si vyžádalo prohloubení podlahy v garáži, které provedli členové sboru sami na základě svých stavebních dovedností. O rok později evidují hasiči následující techniku a vybavení: Tatra 815, Avie 30, PS 12 a PS 16, plovoucí čerpadla, elektrocentrála, přetlaková ventilace, kalové čerpadlo, novou výstroj, výjezdové montérky, boty, kabáty a helmy. V roce 2005 přibyla další nová výstroj pro výjezdovou jednotku. Byly opatřeny nové zásahové montérky Zahas a nové boty Haix. U vozidla Tatra 815 byly vyměněny pneumatiky obou předních kol. O dva roky později byl na téže vozidlo namontován naviják, zakoupený městem. Rok co rok bylo třeba provést opravu brzdového systému na voze Tatra 815.

Od počátku třetího tisíciletí se postupně zvyšují nároky v oblasti odborné hasičské činnosti. Dávno jsou pryč doby, kdy při hašení postačilo rozvinout a zapojit hadice na stříkačku a dát se do likvidace ohně. V roce 2001 byla výjezdová jednotka zařazena do JPO III, a musela se tudíž pravidelně procvičovat a školit. Každoročně bylo nutné účastnit se námětových cvičení. V roce 2001 v Dolní Krupé, o dva roky později ve Veselé, v roce 2006 na koupališti v Bakově, kde byla simulována havárie cisterny a provedena likvidace nebezpečných látek, v roce 2007 byly jednotky vycvičeny při havárii dálkové dopravy vody a hašení pěnou, v následujícím roce bylo zopakováno cvičení stejného námětu dálkové dopravy vody a práce s vysílačkami na koupališti v Bakově. V příštím roce se sjely všechny výjezdové jednotky okresu do Agra Kněžmost, kde se konala ukázka požáru autoopravny. V témž roce zorganizoval Hasičský sbor v Bítouchově pro všechny jednotky okrsku Bělá p. B. praktické cvičení na zásah jednotek při výbuchu obytného domu a v roce 2009 byla koordinována práce s vysílačkami, prověřena kondiční jízda hasičů a první pomoc.

Na základě soustavně plněných podmínek v  praktické činnosti byla výjezdní jednotka v roce 2006 zařazena do JPO III s výjezdem do deseti minut po přijetí zprávy o výjezdu. Hasičské výjezdové jednotky sedmnácti sborů  JPO III byly v roce 2007 prověřovány na bakovském koupališti v praktické činnosti, jako fyzická připravenost, dýchací technika, zdravověda, práce s vysílačkami, požární útok a sání z přírodního zdroje. V létech následujících bylo provedeno společné cvičení jednotek JPO III na bakovském koupališti a ve Vrchbělé, kde byla předváděna koordinace činnosti při čerpání vody z dálkového rozvodu.

Mladí a sportovně zdatní hasiči na počátku století zaznamenali celou řadu úspěchů v hasičských a jiných sportovních soutěžích. Ve 3. ročníku Memoriálu Josefa Dvořáka v roce 2001, kterého se zúčastnilo 27 družstev mužů a 11 družstev žen, se domácí družstvo mužů umístilo na prvním místě. V okresním kole požárního sportu bylo bakovské družstvo diskvalifikováno, což vyvolalo pocit hořkosti u soutěžících, neboť i některá další družstva se dopustila stejného prohřešku a v soutěži pokračovala. Bakovákům nebylo přáno, aby zvítězili. Rok 2002 proběhl ve znamení velkých povodní. Čtyři členové výjezdní jednotky se zúčastnili pomoci na Mělnicku, a nemohli zasáhnout do soutěže na Dvořákově memoriálu. Oslabené družstvo se umístilo z celkového počtu 28 startujících na čtrnáctém místě. V roce 2003 se memoriál přesunul z Podstrání na koupaliště, kam přijelo opět 28 družstev. Domácí nijak nenadchli a skončili na jedenáctém místě. Družstvo B dokonce na čtrnáctém stupínku celkového pořadí. Dvakrát v témž roce zajížděli na soutěže do Nové Vsi. V Memoriálu Josefa Průška zvítězili, zatímco v soutěži Novoveský krpál obsadili čtvrté místo a B družstvo bylo sedmé. O rok později v okrskové soutěži, konané v Nové Vsi, dosáhli Bakováci na třetí příčku a v Zelenecké Lhotě na Sobotecku zvítězili. V Memoriálu J. Dvořáka skončili na třetím místě. Na rok 2005 bylo připravena celá řada soutěží, kterých se Bakováci účastnili. V okrskové soutěži ve Veselé skončili pod stupni vítězů a obsadili čtvrté místo, svou sportovní chuť si spravili ve Vinci, kde obsadili druhé místo, na Průškově memoriálu v Nové Vsi byli třetí. V bakovských podmínkách na koupališti obsadili v 7. ročníku Memoriálu J. Dvořáka druhé místo a B družstvo skončilo sedmé. V 8. ročníku se A družstvo propadlo v soutěži dvaceti družstev až na šesté místo. Devátý ročník téhož memoriálu nebyl zařazen do tradiční soutěže O boleslavský pohár, a proto se ho zúčastnilo málo družstev. I na příští 10. ročník v roce 2008 přijelo do Bakova jen deset družstev. Domácí závodníci v požárním útoku obsadili třetí místo. Memoriál rozšířili o novou soutěž: překonání koupaliště na člunu, v níž měli domácí dobře natrénováno, a proto zvítězili. V okrskové soutěži v Bítouchově dosáhli třetího místa a na Průškově memoriálu byli třetí. Jedenáctý ročník Memoriálu J. Dvořáka byl z důvodů nedokončených stavebních prací na koupališti přesunut na tréninkové hřiště SK Bakov. Na programu byly dva závody, neboť opět přijelo jen osm družstev, k nimž přibyla dvě mužstva domácích. V klasickém požárním útoku dosáhli bakovští muži čtvrtého místa a ve štafetách, zakončených útokem se džberovou stříkačkou zvítězili.

Bez přítomnosti a pomoci hasičů se ve městě každoročně neobejde celá řada akcí pořádaných městem nebo jinými zdejšími organizacemi, jak se uvádí v každém dějinném období spolku. Vykonávají asistenční službu v divadle a na plesech, zajišťují pálení čarodějnic, přijímají pořadatelskou službu na rozsvícení vánočního stromu a při tradičním Bakovském půlmaratónu, bez hasičů se neobešly ani městské slavnosti odhalení městského praporu v roce 2002. I v tomto tisíciletí připravují každým rokem Den otevřených dveří, kde ukazují a předvádějí veškerou svou techniku a návštěvy ve zbrojnici. Všude se mohou něčím pochlubit, co za rok přibylo nového a z hlediska techniky i moderního. Na Mezinárodní den dětí organizují nejen pro svůj hasičský kroužek, ale i pro ostatní žáky prvního stupně zdejší školy dětské odpoledne.

Hasiči nezapomínají ani na vlastní členy. Jako jeden z mála zdejších spolků a sdružení organizují svůj ples s bohatou tombolou. Až na malé výjimky se tak děje nepřetržitě každý rok od založení až doposud za velké účasti svých členů a zvláště hostů. Umí se bavit i při jiných společenských akcích, které pořádají v sále ve zbrojnici. Rádi zajíždějí na hasičské slavnosti do Litoměřic. Tím soustavně potvrzují, že jen prací a zábavou se utužuje kolektiv, v němž se každý cítí rád.

Když bylo v roce 2002 zakládáno Muzeum Bakovska, požádal jeho osnovatel dr. Bednář Hasičských sbor o spolupráci, která se týkala umístění historických materiálů z dějin bakovských hasičů. Nelehkého úkolu se ujala paní Jiřina Horejšová s kolektivem svých mladých spolupracovníků a během krátké doby instalovali trvalou výstavu svých cenných exponátů, jež dosud připomínají návštěvníkům dějiny tohoto nezištného spolku i životní osudy některých jeho významných členů.

Práce s mládeží je trvalou devizou každého spolku. Už po 2.světové válce založili zdejší hasiči žákovský kroužek, jenž úzce spolupracoval s měšťanskou školou chlapeckou. Jedním z prvních vedoucích byl odborně uznávaný místní hasič František Volák. V dalších létech pracoval kroužek nepravidelně, až v roce 1984 byla s příchodem obětavé hasičské funkcionářky a pedagožky Jiřiny Horejšové, rozené Vlastové, ustaven kroužek, jenž její zásluhou působil až do loňského roku plných dvacet pět let. Jiřina Hořejšová vedla kroužek po celou dobu v duchu hasičských tradic, sama vycházejíc z hasičské rodiny. Její zápal pro hasičské ideály, vedle práce jednatelky sboru, je příkladný. Každý rok organizovala se svými spolupracovníky dětskou hasičskou soutěž Plamen a letní tábory na chatě v Drhlenách. Občané znalí zdejších poměrů ji pokládají za velkou oporu celého Hasičského sboru v Bakově, neboť je přítomna jako jednatelka u všech jeho akcí. Je škoda, že se dětský kroužek rozpadl v roce 130. výročí založení sboru z důvodů naprostého nezájmu dětí, jejichž volný čas dnes vyplňují počítače. Je ovšem také pravdou, že počet školních dětí za poslední léta v bakovské škole výrazně poklesl.

V roce 2005 proběhly po dlouhé době volby do výboru sboru. Měly spíše formální charakter, neboť ve vedoucích funkcích zůstali osvědčení funkcionáři. Starostou byl opět Zvolen Milan Hanuš, jeho zástupcem se stal Bohumil Vlasta, velitelem zůstal Štěpán Dvořák a jeho zástupcem Jan Pelech. Jednatelkou byla zvolena i nadále v mnoha jednáních prověřená Jiřina Horejšová, pokladní zůstala Libuše Raisová. Funkci technika přijal Václav Grünwald, referentem MTZ se stal Josef Nedvěd a Mária Mitisková byla zvolena do funkce referentky žen. Jaroslav Rejzek a Jaroslav Bavor byli uvedeni do výboru jako preventisté. Stanislav Šimon, Martin Hadač a Jiří Horejš utvořili revizní komisi.

Vedle práce na údržbě zbrojnice, kde odpracují hasiči ročně velký počet hodin zdarma, musí se ještě starat o chatu v Drhlenách. I tam se každou sezonu objevovala v posledním desetiletí nutnost neustálých oprav, aby byla budova připravena na letní rekreační pobyt členů. Výměna podlah, nátěry, výměna oken, zlepšení sociálního zařízení, oprava plotu, oprava terasy a její zastřešení, osazení nových vrat pod terasu, průklest a kácení starých stromů, rekonstrukce střechy nad kuchyní, oplechování celé střechy, nutné terénní úpravy v okolí objektu, to jen výčet hlavních akcí uskutečněných v Drhlenách. Podle vzhledu tamějšího objektu jsou bakovští hasiči dobrými hospodáři.

Účast na likvidaci požárů a živelných pohrom:
2001 – 4 zásahy: čerpání vody ve firmě Faurecie a v Podhradí, stoh v Bítouchově, stráň v Bakově;
2002 – 7 zásahů: restaurace v Zásadce, hospodářská budova v Kosmonosech, les v Bítouchově, les v Bažantnici za Trenčínem, stoh slámy u Chudoples, dvakrát skladka Bakov, povodně na Jizeře, výjezd čtyř členů na likvidaci povodní v obcích Obříství a Mlékojemy;
2003 - 7 zásahů: louka a spadlý strom v Nové Vsi, restaurace Chudoplesy, dvakrát chata tamtéž, louka v Bělé p. B. a seník v Bosni.
2004 – 13 zásahů: porucha plynového kotle a následný požár v Bakově, prodejna Jednoty v Bakově, domek v Bakově, les u Bělé p. B., pneumatiky u rodinného domku v Malé Bělé, třikrát travní porost v Bakově, sláma ve Studénce, čerpání vody ze sklepa rodinného domku v Bakově, požár auta v Bakově, chata v Chudoplesích. Největší požár vypukl 1.května v lakovně bývalého podniku LIAZ v Mn. Hradišti. Bakovská jednotka dorazila k požáru jako druhá a ihned se pustila do boje s živlem. Jedna skupina byla určena k hašení a druhá k zajištění čerpací stanice na Jizeře. Požár byl velmi rozsáhlý a postupně bylo povoláno dvacet hasičských sborů z celého Středočeského kraje.
2005 – 9 zásahů: třikrát požár skládky Na Zálučí, les Klokočka, stoh Násedlnice, mlýn  Žehrově. stodola v Bosni, travní porost v Bakově a likvidace spadlého stromu ve Zvířeticích;
2006 – 17 zásahů: zatopená chata v Nové Studénce, sklep ve Velkém Rečkově, čištění kanálu v Podhradí, dvakrát povodeň na Jizeře, likvidace spadlých stromů v Úhelnici, v Malé Bělé a v Chudoplesích, dvakrát požár lesa v Jezové, Srbsku a v Branžeži, seník ve   Studénce, skládka v Bakově a výbuch plynové bomby v Bakově;
2007 – 16 zásahů: požár dřeva v Bakově, les v Chudoplesích a v Srbsku, skládka v Bakově, chata v Kněžmostu, odstranění spadlého stromu v Bakově a ve Veselé, chata v Horní Rokytě, stoh slámy v Plazích, čerpání vody ze sklepa a garáží ve Faurecii a laguny na bakovském náměstí, požár rodinného domku v Rybním Dole, požár ve firmě Faurecie v Řepově, ubytovna ve Zvířeticích a požár kotce na kynologickém cvičišti v Bakově. (Oheň uhašen před příjezdem hasičů.)
2008 – 18 zásahů: dvakrát požár domů v Bakově, čerpání vody ze sklepa ve Velkém Rečkově, pořár restaurace v Branžeži, les v Rečkově a v Budách, požár strniště v Bakově, požár auta ve Zvířeticích, požár v podniku Akumy, požáry stohů v Katusicích, v Bělé p. B. a dvakrát v Línech, požár chaty v Dolní Krupé, dopravní nehoda v Kosmonosech a požár velkoskladu v Praze Libuši;
2009 – 17 zásahů: požár stromu v Bakově, požár travního porostu v Bítouchově a v Bakově, likvidace spadlých stromů ve Veselé, u Braňky, u Debře a v Bakově, stodola v Mohelnici, požár garáže v Dolní Krupé, požáry aut ve Zvířeticích a v Bakově, požár   chaty na koupališti a ve Veselé, požár na Horkách, skládka v Klášteře a stodola v Nové Vsi.

Počet členů se v průběhu let neustále měnil. Zatímco počet činných požárníků vzrostl z 24 na 31 mužů a žen, stav přispívajících se snižoval ze 17 na 12 členů, každoročně však přibylo čestných členů. V roce 2008 už sbor evidoval 11 čestných členů. Stabilní počet žactva se pohyboval v rozmezí 12 – 14 dětí. V současnosti je evidován pouze jeden žák.

Nový výbor, jenž byl zvolen na počátku roku 2010, už ví, kde ho tlačí pata. Na mládí se především zaměří jejich práce. Tam je příští budoucnost sboru. Nepřetržitá štafeta hasičských generací musí v Bakově pokračovat. V poselství budoucím ochráncům našich životů a majetků je obsaženo opravdové lidské bratrství a pomoc druhým. V něm jsou základy českého vlastenectví. Je to však nemalý úkol a pro každého velká odpovědnost. Věřme,že nadšeným funkcionářům se podaří dosáhnout svého cíle. Nové představenstvo vstupuje do druhého desetiletí třetího tisíciletí v následujícím složení:

• starosta Milan Hanuš
• náměstek Bohumil Vlasta
• velitel Štěpán Dvořák
• zástupce velitele Jan Pelech
• jednatelka Jiřina Horejšová
• dopisovatelka Jaroslava Čermáková
• pokladní Libuše Raisová
• referentka žen Mária Mitisková
• technik Václav Grünwald
• referent MTZ Stanislav Šimon
• preventisté Jaroslav Rejzek a Jaroslav Bavor
• revizoři Jiří Horejš a Vladimír Šlégl

Hasičská činnost je tvrdá řehole, neboť živelné pohromy budou existovat vždy, pokud bude lidstvo žít na této planetě a bude se muset jim bránit a stavět do cesty. Jen člověk má zájem, aby negativní přírodní události a zlé katastrofické následky, způsobené přírodou a lidmi, byly zažehnány uvědomělou činností lidských generací. Zničí-li člověk vlastní nedbalostí záměrně svou planetu Zemi, zanikne na ní veškerý život. Dokud tu budou žít ochránci našich životů a lidského dědictví, mezi nimi obětaví, odborně vzdělaní a vycvičení profesionální a dobrovolní hasiči, je předpoklad, že může lidstvo doufat ve svou budoucnost. A proto pravověrní hasiči bezděčně naplňují své krédo: „Bližnímu ku pomoci – vlasti ku prospěchu,“ jež mají zvýrazněno na svém praporu i bakovští hasiči.

Prameny a literatura:
Památník Dobrovolného sboru hasičů (sepsal Jaroslav Sedláček)
Kronika města Bakova nad Jizerou
Zápisy ze schůzí městské rady Bakova nad Jizerou
Zápisy ze schůzí zastupitelstva města Bakova nad Jizerou
Veldova kronika Bakova z 50 a 60.let 19. století
Ottův slovník naučný
Jiřina Hořejšová, Výpisy z výročních schůzí