Začátek Velké války si v sobotu 26. července připomnělo Mnichovo Hradiště malou rekonstrukcí odchodu vojínů při Svatoanenské pouti před vlakovým nádražím.

V 10 hodin zahájil vzpomínkovou akci senátor a historik Jaromír Jermář, který svými zasvěcenými slovy navodil sto let starou atmosféru. Jednospřeží s drožkou ze stáje Kateřina z Hrdlořez přivezlo do místního parku úředníka, jenž rozestavěl na vědomost všem mobilizační vyhlášky.

Poté už následovalo jakési divadelní představení souboru Furiant, který do svých řad zapojil i civilisty. Oblečení se našlo pro každého, kdo měl chuť být účasten této sice neveselé, zato významné historické události.

Loučit se s muži odcházejícími na vojnu přišly jejich manželky, děti, matky, milenky a kamarádi. Drožkou přijel k nádraží i sedlák, který věřil, že do Vánoc bude určitě doma, ale ať žena přeci jenom najme nějaké děvečky na dožínkovou práci. Brzy doma chtěl být i mladý kovář, jehož vyprovázela celá rodina.

Zato řezník měl o svém osudu jasno od začátku a s věncem buřtů na krku se loučil s manželkou a dcerou slovy: „Mařenko, já už se nevrátím, já to vím, opatrujte tady tu živnost, snad už i naše Anička něco zastane v krámě, však už jsem jí toho hodně naučil… ”

Pana účetního doprovázely do války kromě manželky a dcerky i malé zebřičky v klícce, jež byly jeho chloubou. Několik písniček vojínům na rozloučenou zazpívaly tetičky Krákorky. Poté už z nádražní budovy svolával na perón pan výpravčí všechny hrdiny a ženy postávající před nádražím jim dojemně mávaly bílými kapesníčky. Vlak houkal a rozjížděl se, když v tom se poslední dobrovolník s kufříkem v ruce řítil na nádraží: „Bojovat nechci, ale musím. S pánem Bohem. ”

Závěrem akce se všichni přesunuli k pomníku padlým a v čele se starostou města k němu položili květiny.

Monika Čapková