Zaslouží si to. Slunečné dny a prohřáté noci, krajina z písničky Hradišťanu – jak chleba, vytažený z pece.

Odkvetly akáty, medově voní stříbrné hlohyně – cizinci v naší krajině. A u řeky z trojlístku těch přivandrovalců rozkvetou netýkavky. Ale máme i vůně starodávné, třeba z černých bezů. Kdo by si jejich síly nenabral z otrhaných květů, namočených ve vodě či později snad z bezinkového vína.

Krajem jde zrání a dny už zas budou kratší. Jak ten čas běží! Ptactvo letos prožije lepší rok, než byl loňský, hnízdit se mu zatím daří. A je toho třeba.

Našel jsem cestu, kde rozkvetly chrpy a nakročily taky kus do pole. Tam kde jsou chrpy, kvetou i máky a taky že jo! A další kvítky plevelů v barvách žlutých, fialových i červených, mi zastavily krok. Obrázek dávné české krajiny! A než jsem si došel pro foťák, už byli na nich motýli soumračníci a drobné včely – takové, co v úlech nebydlí. Co se musí postarat samy. Nad cestu se do vlnícího vzduchu pověsil skřivan a zpíval družce pod drnem. V převisu cesty na hnízdě šikovně usazené. Tak jsem tam zůstal a k foťáku si přibral dalekohled. Kolem se mihli cyklisté, až jsem se jich lekl, zakoukán do oblohy. Na paličku štírovníku v barvách odraženého slunce usedl modrásek a na sousední jeho hnědá samička. Jak to, že všechna ta nádhera tady ještě přežívá? Takhle o tom mluví pan Jiří Andrle z Českého rozhlasu, když se nad mikrofonem ohlíží za dětstvím. Ten by tu taky zastavil, jako sem zastavil já. A bylo by mu podobně, jako je tady mě. Bylo by mu dobře.

Tak hezké léto.

Pavel Kverek