Trojrozměrnost přírodních scenérií je nepochybně úžasná, ale ten komu nestačí „jenom" obdivovat a chce vycházku opravdu prožít, musí se umět na prostředí vyladit. K umění dívat se tak připojit schopnost vnímání děje, předvídavost a zvědavost. Tyto přísady pak dokáží v každé minutě pobytu za humny či pouhém pohledu z okna postihnout příběh. A že jich všude je! Tak třeba teď, zkraje února. Pojďte na pár vteřin se mnou. Nabídl bych i fotomomentku, ale černobílý tisk takovéto záběry znepřehlední. Vystačit si tedy musíme s popisem, ale čeština nedopustí, abychom zchudli (však také poctivě všechna cizí slova vymazávám). A místo pro Vás záměrně volím z nejobyčejnějších - starý luh vedle koupaliště. Ano, ten kout, s nepořádkem při kraji! Auto zastavme hned u plotu stárnoucí plovárny, aby kolemjdoucí zbytečně nepátrali, jaký že může být důvod postávání v podmáčené buřeni a zvláště v podvečer pak zbytečně nezrychlovali krok.

Znám to místo desítky let - ostatně - jako mnoho jiných slavičích hnízdišť. Mrtvý skokan hnědý na okraji laguny zřejmě uvěřil formujícímu se předjaří dříve, než měl, jeho příběh tak došel konce. Jsou ale nablízku jiné a jsou jich vážně stovky!

Od jihu v tom odpoledni fouknul vítr, bývá konečně teplejší, o to však divočejší. Staré topoly náraz ustály s zachrastěním větví, vědí ale, že bude hůř! Z duté rezonující větve už zase zní „bubnování" strakapouda velkého, na zimu se radši příliš nevzdaloval. Hvízdání patří strakapoudu malému - velmi vzácnému obyvateli těchto míst. Pod botami šustí listí a Vy se divíte, kolik pod ním raší kytek. Jsou tam, jako v pařeništi - chytře je to vymyšleno! Pojďme na okraj lesíku. Jsou tam odpadky staré, jako třeba tlakové nádobky od laku na vlasy či pytlíky od mléka; vzpomínáte na ně, jak praskaly v modrých přepravkách, navinulých žluklostí? I toto zátiší má svůj vývoj a tak tu vedle omšelých „pamětníků" přibývají věci současné, třeba třpytivá „cédéčka". Zas ale přijde listopad a dojde i na ně. Na to je ale čas vždyť jehnědy lísek sotva chystají zásnuby! Laguna uprostřed luhu je famózní a nikdy bych ji neurážel „líhništěm komárů", nejsem hloupý. Svlékla se přede mnou už natolik, že jsem ji radši přioděl termínem „mikrosvět života". Jsou tyto posledními útočišti stovek organismů v naší kulturní krajině. Až jedné dubnové noci přiletí hnízdit bakovský slavík, jezero rozkvete polštáři vodních rostlin. To bude panečku kýč, s koupajícím se měsícem! A až dorazí i exotická žluva, voda už zase bude vysychat. Rok tam má tradiční i nahodilé výjevy, je pulsující scénou prosté české krajiny; je koncertem jedinečného a léty pilovaného soužití. Dávno dopila svou sklenku na zdraví Hromnice a já se mezi větvemi rychle pohledem deru k obloze. K zvlněné krajině Podještědí se tradičně v tónech vrací první skřivani! Při souvrati na chvilku usedají a hned letí dál. Odtáhli všichni, nebo s sebou vezli i ty, od naší Jizery? Uslyšíme za pár dní! Vzpomínám, jak před rokem jsem tady v dokonalém splynutí s vráskami kůry přeci jen objevil velkou stužkonosku topolovou. To bylo panečku setkání! Takže - nejen večery, ale i noci tu musí ještě jaksepatří žít!

Snad se to může už zdát v současnosti podivínské, ale věřte, jsem v těch místech šťasten. I pro to zjištění, že ne všechno jsme stačili příchozím svojí neúctou zničit. A budou vůbec o něco stát? Nebo už jakýkoliv pohyb v takovémto „hampejzu" bude pro ně „fakt úletem"? Pokud budou vznikat naučné stezky, jako nedávno rečkovská, najdou chuť a čas po nich procházet, zle snad nebude.

Pavel Kverek