Napíši o místech, která mne fascinují. Anebo jinak – budu psát o naší krajině česky, bez cizích slov, tedy bez „fascinace“. Dovolte mi tedy upozornit na místa, která mne udivují zvýšenou vůlí po životě, učebnicově rozkrytými přírodními zákony, nenápadností. Máme takovou zahradu před okny kovárny, u mlýna. Léta trčí (i s mlýnem) v zapomnění a to je přesně to, co mne naučili slavíci číst a obdivovat. Kdybych měl pro toto společenství navrhnout informační tabuli, nebyla by sice třpytná a košatá, jak znáte od naučných stezek, ale život - ten by z ní sálal! Kopřivy a jejich posmívání se podzimním mrazíkům i chuť jejich lístků zpod sněhu. Jejich letní výška, umožňující dokonce rozmnožování srnčí zvěře v zahradě! A v zimě na stvolech těch kopřiv posedaní hýlové, když opustili na pár chvil tiché smrčiny Žehrovských lesů. Vedle na jabloni se stále drží jablka, k radosti kosů a kvíčal. I sýkor. Když je pak ptáci vyklovou, že připomínají duté vánoční ozdoby, přiletí mlynaříci dojíst zbylé pyré a celí v těch koulích zmizí. Jen dlouhá pírka jejich rýdováků vyčuhují. Před chvilkou se na zemi objevila štíhlá kolčava. Nikdy jsem ji tu neviděl, spíš většího hranostaje. S respektem obešla vysoký bodlák, z něhož před chvílí stehlíci cupovali chmýří. Na sněhu ji šlo sledovat, jak prolézá nory hlodavců pod převisy třtiny křovištní a už odnáší svůj úlovek stranou do nějaké skrýše. Připíšu ji do seznamu. Než jsem pozorování ukončil, přilétli zelení zvonci do ostružiny u plotu. Zajímal je tam svízel - přítula. Působili spokojeně.

Znám tyto plácky z naší kulturní krajiny a jsem rád, že ještě existují. Ať si zákon o plevelech nařizuje, co chce. Kdyby se opravdu dodržoval a za předpokladu, že se znovu podaří opravit všechny ty zpřetrhané drenáže v polích a vymazat tím současné laguny s vodou i přes léto, že se podaří přeorat nazpět všechny polní rákosiny a okraje polí konečně vystříhat z větví přečnívajících keřů pro snazší čtení ze vzduchu, zanikne krajina, jako místo pro život. Proto, najdu -li venku kus zdivočelé země, dlouho tam postávám a kochám se rozměrem té nespoutanosti. Květiny, brouci i motýli, ptactvo i obratlovci čtyřnozí, mnohdy i plaziví. To všechno tam je! A brzy být nemusí. Ubývá těch míst a neskončí to s námi jednou dobře. Na mysli mám vztah ke kraji domova. Vzpomeňte vy, kteří dohlédnete, jak bývalo za vašich dětských časů! Na dlážděných cestách za vsí, vedoucích k mozaice polí a luk, vymezených – jak jinak – mezemi. Jak vypadaly potoky plné ryb a rybníky s vodními květinami na hladinách a nemyslím teď na lekníny. Co bylo sadů dokola kolem, lesy a háje, jak vypadaly! Jak byly rodiny lidí v tom skromném žití pospolité a soudržnější, snad pokornější, jak úspěch slavila řemeslnost! V posledním zmíněném zdivočelost o své bytí strach mít jistě nemusí. V krajině bych ji však nacházel raději. A názory vaše, třeba i odlišné, s úctou respektuji.

Pavel Kverek, kovář a ornitolog z Kněžmostu